Až na konec světa

Až na konec světa

Možná takový pocit zažívaly děti z azylového domu, když jsme je s kolegyní Ivanou táhli (chvílemi doslova) do kopce směrem k samotě v malebné lokalitě Veselka u Vimperka. Toto místo jsme si v posledních letech velmi oblíbili a navzdory našim pravidelným návštěvám chata stále stojí, což je dobře. Ve druhém srpnovém týdnu se totiž na šest dní stala domovem a zázemím pro další prázdninový výjezd, letos na téma „Na konec světa a zase zpátky“.

aznakonecsveta1

Ačkoliv je náš azylový dům v současnosti dětmi takřka napěchován, drtivá většina z nich zatím pouze leze nebo se vozí v kočárku. Tím pádem jsme ve finále sehnali pouze pět vhodných kandidátů, kteří ovšem nízký počet vyvažovali velkou chutí ke zlobení. Naštěstí jsme vládli mocnou protizbraní v podobě pestrého a našlapaného programu, zahrnujícího procházky, výlety, sport, tvořivé aktivity i soutěže. Zároveň jsme se snažili, aby se v pomyslných divadlech uvnitř nezvedených dětských hlaviček každý den odehrálo několik premiér. Děti tak například našly svůj první hřib, vyrobily si své první tričko, navštívily pět kontinentů (i když jenom jako) a také poprvé viděly živého daňka, poprvé střílely z luku a poprvé (a asi naposledy) jedly pohankové rizoto. A nejspíš ani nepostřehly, že za všemi těmi zážitky je něco ukryté.

Jedněmi z příčin delikventního chování dětí a mládeže jsou např. nezájem dospělých, špatné vzory, nedostatek podnětů a nuda. Nic z toho nemá na našich výjezdech místo a také proto jsou tyto akce součástí programu prevence kriminality. Doufejme tedy, že i ten necelý týden na Šumavě ukázal dětem alespoň kousek správné cesty. Kdyby je chtěl někdy osud hnát na špatný konec světa, tak ať trefí zpátky.

Štěpán Vodenka, pracovník v sociálních službách Azylového domu

Prev Stavební práce v rámci souvislé údržby komunikace ul. Bártlova a ul. U Úlů
Next Eva Březinová: Jsem ráda, že máme školy vyřešené