Carne-vale neboli masopust

Carne-vale neboli masopust

 

Ač to na první pohled nevypadá, obě slova znamenají totéž: „loučíme se s masem“ na dobu čtyřiceti dnů, po kterou trvá postní doba jako příprava na Velikonoce.

Nejedná se však o nějakou zvláštní dietu, navazující na ty povánoční a novoroční předsevzetí s heslem „hubneme do plavek“! Nejíst maso v postní době mělo náboženský význam. Vlastně to byla pouze část doporučované praxe: půst – almužna – modlitba!

titulka_masopust-06073

Všechna tři slova stojí za hlubší vysvětlení:

Půst v jakémkoliv náboženství znamenal omezení jídla a pití jako prostředek pro „ovládnutí těla“ nebo aspoň jako revizi, že má člověk vlastní tělo „pod kontrolou“. Někdy byl půst krátký – třeba jen jeden den (to byl u nás např. Štědrý den – proto se jedla ryba jako postní jídlo), nebo až tzv. velký půst, což bylo právě před Velikonocemi 40 dnů začínajících popeleční středou (letos 26. února). Běžně se lidé odříkali „drahých pokrmů“, což bylo v době bez ledniček a mrazáků právě maso. Takže na něm křesťanská kultura neviděla nic špatného, jen bylo drahé.

Almužna souvisela s postem: peníze ušetřené za maso nebyly součástí nějakého spoření, ale dávaly se někdy na dobročinné účely, jindy konkrétním lidem, aby se mohli i oni připravit na Velikonoce.

Modlitba pak byla logickým vyvrcholením předchozího: půst i almužna byly konkrétní činy, které měly člověka opět nasměrovat k tomu nejdůležitějšímu – k Bohu. Osobní i společná modlitba a čtení bible pak byly jakýmsi upevněním správného směřování v životě.

V naší době se asi nejvíce změnilo rozložení cen: již dávno není odměnou za celý den práce jeden pecen chleba nebo maso jako vytoužená pochoutka jednou za týden v neděli nebo dokonce jednou za několik měsíců na největší svátky. Děláme také různá rozhodnutí ohledně toho, co jíme, ve vztahu ke zdraví nebo životnímu prostředí, ale ona původní myšlenka je stále platná: udělat si revizi, že mám sám sebe pod kontrolou, ušetřené peníze=čas věnovat na něco dobrého a udělat také něco pro vlastní směřování života.

Sám pro sebe každý rok dělám nějaké postní předsevzetí, a pak se snažím celých 40 dní to zachovávat. Každý rok jiné a každý rok se podivuji, jak zdánlivě jednoduché věci rozhodí moje pohodlí: tak už jsem vystřídal celý půst bez televize, bez počítačových her, bez čokolády a mnoho dalších nápadů a jako almužnu jsem také zvolil různé věci: chodil jsem jako dobrovolník jednou týdně do nízkoprahového klubu, nebo jsem každý den zavolal či napsal někomu, komu jsem to již dlouho sliboval, nebo jsem speciálně chodil všude o trochu dříve (protože normálně chodím spíše o trochu později) a tak dále. Jako modlitbu jsem k těm svým osobním spíše něco přidal – třeba jen chvilka usebrání navíc, nebo delší četba bible. Poslední dobou se snažím číst písmo v originálním jazyku (aspoň jednu stránku), protože nějak zjišťuji, že začínám ta slova a někdy i písmenka zapomínat.

A co bude letos? To si musíme určit každý sám pro sebe – přeji k tomu sílu a odhodlání: stojí to za to!

A nedivte se: upevní to psychické i tělesné zdraví!

 

Vojtěch Eliáš, farář na Chvalech

 

Prev Světový den motliteb
Next VOLNĚ PŘÍSTUPNÝ SEMINÁŘ NA TÉMA KORONAVIRUS A JAK SE EFEKTIVNĚ CHRÁNIT