Co jsme zač?

Co jsme zač?

Tuhle otázku si kladou lidé odedávna, používají různé obrazy, jak si svoji existenci i podstatu vysvětlit.

Dnes vám nabízím dva obrazy ze začátku Bible: prach a žebro. Můžeme se povznést nad to, že jeden ve svém bájném jazyce vypravuje o muži a druhý o ženě – oba obrazy znázorňují člověka v jeho prazákladu, a tak nám mohou něco poodhalit i o vlastní povaze a oba symboly potřebují oživit.

Obraz první: I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem.

Zní to docela poeticky. Sem tam malé děti přesýpají hromádky prachu na cestě, fascinované jeho jemností a nekonečnem částic.

Ale upřímně: Máte rádi prach? Chtěli byste z něj něco vyrábět? Málokdo miluje chuchvalce za skříní, poprašek knihoven, nekonečný boj s vířícím nepořádkem. Prach se dá maximálně přesýpat, odfouknout, odmést. Tvoří ho půda nesená větrem, zbytky ze sopečných erupcí a znečištění. Vzdušný prach může ovlivnit vyzařování atmosféry. Pokud je prach složen z hořlavé látky (jako je tomu v případě mouky a uhelného prachu), může představovat riziko výbuchu. Prach je odpovědný za některé nemoci, jak je nepříjemný, potvrdí každý astmatik. Co sis to, Pane Bože, vybral za materiál?

Vypravěč říká, Hospodin člověka vytvořil, vytvaroval. Tedy dal tomuto prachu ze země formu. Čistě gramaticky: v našem vyprávění se neříká, z čeho člověk pochází, ale čím je: prachem ze země: člověk je prachovitá bytost. Vrací se nám to v známém výroku o smrti: „Prach jsi a v prach se navracíš.“ Slovy, že jsi prach, se obvykle sděluje: „Nejsi nic.“ Po prachu se šlape a prach je třeba smývat; obtěžuje a je k ničemu.

A přece. I z toho, co se rozpadá, co nemá žádnou pořádnou strukturu, co mnozí považují jen za odpad, z toho Bůh tvoří.

Někdy vedeme nejrůznější spory: Je člověk jen shluk atomů, buněk? Odkdy je to jinak? Je lidská mysl jen výsledkem neustálého přizpůsobování podmínkám evoluce? Jsme „jenom“ chytřejší zvířátka? Až se někdy zdá, že tím věda člověka snižuje, že ohrožuje jeho jedinečnost… Biblický vypravěč se s tím nemaže. Na desítkách míst se nerozpakuje o svých protivnících i sám o sobě prohlásit: „Jsme jenom prach.“ Krutá charakteristika. Ale on tím ten biblický obraz nekončí.

Do tohoto prachovitého nic vdechuje Bůh dech života. Důsledkem je, že se člověk stává živou duší. Člověk je duše, nejen má duši, podle tohohle porozumění je tady člověk prachovitá bytost, která ale je živou duší, díky tomu, že se nadechla samotného Božího dechu.

Jako by nás ten Boží dech rozdýchal. To lze zobecnit. Dýchání jako nádech a výdech je obrazem přijímání a odevzdávání. Život je na tomto principu založen, protože kdyby člověk neodevzdával, zemře stejně, jako zemře tehdy, když nebude přijímat. A tento princip platí v duchovním životě: člověk se učí rozličná požehnání přijímat i rozdávat – pak se mu otvírá život prolamující věčnost.

 

Obraz druhý: I uvedl Hospodin Bůh na člověka mrákotu, až usnul. Vzal jedno z jeho žeber a uzavřel to místo masem. A Hospodin Bůh utvořil z žebra, které vzal z člověka, ženu a přivedl ji k němu.

To už je o poznání lepší „materiál“. Talmud, starý židovský pramen, to komentuje: „Bůh nestvořil ženu z hlavy muže, aby mu poroučela, ani z jeho nohou, aby byla jeho otrokyní, nýbrž z jeho boku, aby byla blízko jeho srdci.“ Žebro se také používá při popisu stěny chrámu nebo paláce. Tato skutečnost dává těm obrazům hluboký význam – jako by každý člověk byl katedrálou, jako by si Bůh v těle člověka tvořil svůj dům. Je to neskonalá čest – Bůh si buduje palác v člověku.

Člověče, co jsi zač? Jsi prach ve vesmíru, jsi shluk buněk, jsi plod předchozích generací, jsi jeden exemplář ze sedmi a půl miliard tvorečků druhu Homo sapiens sapiens, co se právě pohybují na této planetě.

Jsi ale také jednou z neopakovatelných součástek toho fantastického mechanismu, kterému se říká vesmír. Jsi součástí těla své (jakkoli úzké či široké) rodiny, jsi součástí opěrného systému, který nese společnost jako žebro klenbu katedrály.

Oba obrazy, prach, který se stává duší a dýchá a člověčice jako součást člověka (a člověk jako součást člověčice) ukazují, jak je život prošpikován vzájemností a nesamozřejmostí. Jako naprosto nesamozřejmí tvorové jsme byli počati, vyrůstáme a zrajeme. Dostali jsme své jméno, čas a místo.

Protože ať jsou jednotlivé prameny našeho původu jakékoliv, jedno díky tomu starému vyprávění smíme přijmout: Bůh chtěl.

Ty obrazy vypráví o tom, že chtěl ve vesmíru člověka a chtěl na Zemi tebe. Proto ti vdechl život, proto chce svým dechem okysličit celou tvou bytost, zajímá se o tvou prachovitost i vitalitu a posílá tě do světa – mezi všechny ostatní buňky a organismy – život rozvíjet.

 

Inspirováno podle Bible (Genesis, 2. kapitola)

Alžběta Hanychová, farářka Českobratrské církve evangelické

Prev Připravujeme nový Strategický plán rozvoje MČ Praha 20
Next CHVALSKÁ BESEDA - PANDEMIE NÁS NEZASTAVILA