Havranovo vyprávění

Havranovo vyprávění

Jsem havran. Lidé nás havrany moc nemusí. Prý je děsí naše krákání, prý se jim hnusí naše strava, prý se hodíme leda na černé čarování. Několikrát si nás ale do svých služeb povolal sám Nejvyšší, ten není tak pověrčivý. Poslouchejte moje vyprávění…

crow-3604685_960_720

Žil jsem na severu Izraele, vládla nám dynastie Omríovců. Byli úspěšní, obzvlášť podtočití byli v zahraniční politice – tu na sever, tu na jih, tu na západ, tu na východ. Až moc. A tahali sem ty veleúspěšné způsoby – jako že se všechno zvládne na sílu nebo naopak na úspěšné technologie – a to, vážení, i v náboženství! Tak sem zatáhli i kult Baala – jakože boha deště a úrody, kterého stačí ve vhodnou dobu trochu zaktivovat a je postaráno a všechno se zelená a rodí a každý si může urvat, co dovede.

A proto na ně nevzpomínám rád – protože my ptáci víme, že plné krmítko zdaleka není všechno – máme raději svobodu, od rána do večera létat a pozorovat zemi a plnit drobné úkoly – o něco do zobáku se nám Pán Bůh vždycky postaral…

Jeden král z té úspěšné dynastie se jmenoval Achab. A ten pokračoval v té našlápnuté orientaci na velké mocnosti – a nějakou dobu si všichni mysleli, jak jim ten mezinárodní kšeft dobře sype. Jenže Pán Bůh toho začal mít dost a zavolal si nějakého Elijáše Tišbějského z Gileádu a zatnul jim tipec.

Poslal ho za Achabem se vzkazem: „Jakože živ je Hospodin, Bůh Izraele, v jehož jsem službách, v těchto letech nebude rosa ani déšť, leč na mé slovo. – Jako že ten tvůj dešťodárce Superbaal ti bude na nic.“

Pak Elijáš odešel. Samosebou, Achab zuřil. Myslel si ale, že si s takovou kletbou poradí raz dva – buď Elijáše zabije nebo ho najde a donutí ho odvolat.

Pán Bůh s tím ale počítal a poslal včas Elijáše pryč, k jednomu schovanému potoku a v tuhle chvíli si povolal mě – každé ráno a večer jsem nosil Elijášovi jídlo. Nejdřív jsem si říkal, jak to vezme – přeci jenom nepatřím k úplně nejčistším tvorům. Spousta lidí by se pomoci ode mě štítila, spousta by mě podezřívala, jestli jsem si z ní nenakradl, spousta by řekla: „Raději pojít hlady, než se paktovat s havranem.“ Ale Elijáš ne, naopak.

Mezitím opravdu začalo pořádné sucho. Achab Elijáše pořád hledal. Ale u nás byl dobře schovaný. Jenže sucho bylo takové, že i ten náš potok vyschnul. Bylo potřeba pohnout se dál. Osobně si taky myslím, že kdyby to trvalo déle, ten Elijáš by u nás mohl zakrnět, přeci jen, potřeboval lidi a nějakou práci. Tak mu to Pán Bůh nabídl. Prý: „Vstaň a jdi do Sarepty, jež je u Sidónu, a usaď se tam. Hle, přikázal jsem tam jedné vdově, aby tě opatřovala potravou.“

Do Sarepty u Sidónu? Docela jsem se divil, vždyť to je pramen všeho zla! To jsou ti naši povedení spojenci, co sem tahají toho Superbaala! Nicméně pokyn zněl jasně, tak se Elijáš vydal do toho bohatého foinického města. Bydlela tam jedna vdova, měla kluka. Jenže i v té superprosperující Sareptě to vypadalo, že brzo zemře hlady….

Elijáš hned u vchodu do města na tu vdovu narazil, sbírala tam dříví. Požádal ji o vodu. To totiž není jen tak. Když někoho požádáte o vodu, žádáte o život. Tak to funguje dodnes – podáním vody člověka přijímáte jako hosta. Pak už to není nepřítel! Ta žena ji opravdu šla nabrat, Elijášovi se hrozně ulevilo – byl přece na nepřátelském území. Tahle žena ho nevydá, Pán Bůh mu i skrze cizí ženskou v nepřátelském městě poskytl azyl.

Ulevilo se i mně. Můj úkol skončil, o Elijáše je postaráno. Přesto, nedalo mi to a pozoroval jsem ho dál. A dobře jsem udělal, protože jsem se stal svědkem hlubokého setkání.

Když šla žena pro vodu, Elijáš ji požádal i o jídlo. A v tom se rozpovídala. Jak je jí zle. Že nic nemá. Kolikrát jsem slyšel bědovat ženské, že nemají napečeno. Že by rády poskytly hostu něco navíc a nejsou připravené. Tak tahle ženská už byla připravená jen na jedno. Chtěla to zabalit: „Jakože živ je Hospodin, tvůj Bůh, nemám nic upečeno, mám ve džbánu jen hrst mouky a v láhvi trochu oleje. Hle, sbírám trochu dříví. Pak to půjdu připravit pro sebe a svého syna. Najíme se a zemřeme.“

Elijáš ji ale probral k životu. Začal pozdravem, který se naučil od jiných Božích poslů: „Neboj se.“ Pak ji poslal pokračovat v práci, ale nabídl jí jiný cíl: „Jdi a udělej, co jsi řekla. Jen mi z toho nejdřív připrav malý podpopelný chléb a přines mi jej. Potom připravíš jídlo pro sebe a svého syna, neboť toto praví Hospodin, Bůh Izraele: ‚Mouka ve džbánu neubude a olej v láhvi nedojde až do dne, kdy dá Hospodin zemi déšť.‘“

Teda, to bylo odvážné! Nevím, jestli bylo odvážnější to té ženě říct nebo to, co se dělo potom. Ona to vzala!

Jak si to dovolil? Možná věděl, že když se člověk naučí dělit, rázem je všeho víc. Možná se naučil spoléhat na pomoc od Pána Boha. Možná – možná že jen doufal, že když ta žena objeví naději, pomůže jí to přečkat zlé časy.

Teda řeknu vám, nemám rád laciné happyendy, ale něco jsem se tenkrát naučil: Že pomoc najdeš na nečekaných místech. Že ji můžeš poskytnout i tomu, koho by sis jinak nevšiml a když si myslíš, že nemáš co nabídnout.

 

Že kdo se dává, ten přijímá,

kdo na sebe zapomíná, ten je nalézán,

kdo odpouští, tomu je odpuštěno,

kdo umírá, ten povstává k věčnému životu. (František z Assisi)

 

Volné vyprávění podle Bible (1. Královská 16. a 17. kapitola)

Alžběta Hanychová, farářka Českobratrské církve evangelické

Prev Zájem o názory sousedů
Next ZASEDÁNÍ ZASTUPITELSTVA