Jak jsem roznášel letáky v Horních Počernicích

Jak jsem roznášel letáky v Horních Počernicích

V Horních Počernicích jsem „náplava“, bydlím zde pouhých 25 let, ale protože jsem zde i pracoval, sám jsem se již do pocitu starousedlíka dostal. Rád se i procházím uličkami Horních Počernic, skutečně jsem si je zamiloval.

Pamatuji si na dětská léta, kdy jsem jezdil z Prahy za tetou na prázdniny vlakem, daleko za Prahu z nádraží Těšnov. Teta bydlela za Prahou ve vesničce, která se jmenovala Horní Počernice. Zde jsem poznával husy, slepice, prasata, prostě vesnický život.  Velmi dobře si pamatuji hodiny u silnice u nádraží, kterou lemovaly dvě hluboké škarpy.

Dnes jsem v důchodu. Jednoho dne jsem měl práce a odpovědnosti prostě už nad hlavu, a tak jsem si řekl dost. Sedět doma na zadku ale nikdy nebyl můj sen, a tak jsem začal cestovat. Nejvíce jsem si zamiloval Vietnam, kde posledních 10 let trávím i měsíce ročně. Jenomže ten je nyní zavřený, navíc mně onemocněla žena, o kterou se musím starat, a tak se nemohu moc vzdalovat z domu. Ani na cestovatelské přednášky není nyní doba. A protože nechci trávit čas jenom u počítače a plotny a současně se musím také hýbat, napadlo mě, co procházku využít a třeba roznášet letáky v mém okolí.

Navíc doba koronavirová způsobila mnoha lidem přírůstek váhy.

První úsměv byl při dotazu paní, která se mnou vedla přijímací řízení. Ptala se na moje vzdělání. Na moje sdělení že ČVUT se zeptala, co to je, to je s maturitou?  Když jsem ji ujistil, že ano, že to je s maturitou, byla zjevně potěšena. Asi tím, že budu umět letáky spočítat. Byl jsem informován, že je to mizerně placená práce, ale jak prachmizerně, jsem netušil ani ve snu.

Po složitém papírování, kdy jsem musel předložit i výpis z rejstříku trestů a podepsat spoustu papírů o mlčenlivosti (že by letáky byly státní tajemství?), jsem se stal hrdým roznašečem letáků s plnou autorizací a odpovědností.

Naplánoval jsem si roznášení až po volbách, protože roznášet reklamu pro Tomio Okamuru fakt nechci. Bylo mně nabídnuto zapůjčení tašky s kolečky, ale na to si připadám v mých téměř 70 letech fakt ještě moc mladý. Raději jsem využil můj světobežnický batoh.

Batoh jsem naplnil dvěma tisící prospekty o nějakých vrtačkách a hrncích.  Dost jsem se zhrozil, když jsem viděl takový balík, k tomu prý do každé schránky patří pouze jeden. Dostal jsem navíc rajón s rodinnými domky, tzn. mezi schránkami je docela dost kroků. Ale díky tomu, že jsem udělal s letáky radost i obyvatelům několika paneláků, průměrná „dochodová“ vzdálenost mezi schránkami se nakonec snížila na snesitelných 26 m.

Ale bylo krásně, svítilo sluníčko a tak jsa obtěžkán letáky, jsem radostně vyrazil.

Začátek byl šok, utrpení. Okamžitě jsem se začal zaobíral myšlenkou s tím praštit.  Ale zvítězila odpovědnost a slib který jsem dal, že letáky roznesu.

Vůbec jsem si neuvědomil do čeho jdu, že to je stará zástavba. Domky, které si lidé většinou sami postavili. Dnes to jsou ve velké míře „chudí milionáři“. Přežívající od výplaty k výplatě a současně vlastnící mnohamilionového majetku. A tomu odpovídá stav domů včetně plotů a na nich pověšených poštovních schránek.

Nemohl jsem často schránky najít. Teprve později jsem získal cvičené oko a pokud přesto nezafungovalo, na schránku jsem se jednoduše vykašlal a spěchal dále.

Samotné schránky jsou děs, z velké části z dob „reálného socializmu“. Staré rezaté s malinkým otvorem. Z dob, kdy se posílaly obálky o velikosti A5. Dostat do těchto schránek prospekt vůbec není jednoduché. Nevěděl jsem, jak ho složit a mnohdy to skončilo tak, že jsem ho do schránky prostě narval, namačkal. K tomu samotné prospekty mně pily krev, jako by nechtěly být zmačkány do schránek, nedařilo se mi je po jednom oddělit. A až po řadě hodin jsem byl schopen je od sebe v čase, který mě dělil od další schránky, oddělit a šikovně složit tak, aby se do schránky vešly alespoň částečně. A protože v druhé ruce jsou letáky, je potřeba do škvíry vpravit leták jednou rukou. A když má záklopka silnou pružinu a otevírá se dovnitř, končí to i situací zakousnutí se do prstů bez ochoty pustit. Mimochodem držet v druhé ruce balík kluzkých letáků, aniž by se rozběhly po zemi také potřebovalo grif, který jsem nezískal za celou dobu. Mnohokrát se mně rozutekly.

A pokud mně pily krev Husákovy schránky, někdy ještě více domácí tvořivost autorů „samorobo“ schránek. Nejen zámečnický, ale i řezbářský um, ale vůbec nejhorší jsou moderní architekti. Ti jsou schopni dokonale zamaskovat šlyc na dopisy se zřetelnou nenávistí k němu, protože jim brání v rozletu a narušuje dílo.

Genialita některých umělců dosáhla takové výše, že připevnili schránky z druhé strany plotu bez čelního vkládacího otvoru. Nevím, co se jim honilo hlavě. Zde je potřeba se nahnout přes plot, odklopit víko pod kterým je často jenom úzká škvíra, kterou nelze přes plot vidět. Majitel schránky v tom nevidí problém ale co ten, kdo má nakrmit za den 1000 schránek?

Ale srdce zaplesalo u jedné americké schránky, které jsem po vložení prospektu se vzpomínkou na daleké kraje nostalgicky zvedl červený praporek. Na okamžik jsem se ocitl jinde.

Ale u příští schránky jsem už byl zase doma, kde jsem se pořezal o ostré hrany otvoru totálně rezaté „bolševické“ schránky.

Hromada prospektů se vůbec, ale vůbec nezmenšovala, prospekty byly velmi tenké. Dokonce jsem cítil, že váha prospektů na zádech je větší a větší, místo aby se logicky snižovala.  Začaly mě přepadat pocity, že ten balík je takový hrnečku vař.

K naštvání je také, když se vydáte do dlouhé slepé ulice s jedinou schránkou na konci, na které v cíli spatříte nápis Nechci reklamu.  Mimochodem tyto nápisy jsem se snažil dodržovat, i když pro volební letáky prý neplatily. Je ale současně pravdou, že i někdy, když jsem se k takové schránce dodrápal, jsem „za trest” do schránky prospekt vmáčkl.

A tak jsem se zapnutým stopařem na mobilu pečlivě vybarvoval ulici za ulicí.

Za soumraku to už zřetelně začalo drhnout. Nohy už zdvojnásobily svoji váhu a když mne leták spadl na zem, záda se už vůbec nechtěla ohnout únavou i bolestí. V nohou jsem již měl 30 km a za sebou přes tisíc schránek.

Pouze s největším vypětím sil jsem se dobelhal domů. A začala kalkulace. Takže jsem obdaroval 1150 šťastných schránek, co leták to schránka, to také 0,19,– Kč. To už hodilo celkem třícifernou částku, 218,50 Kč, na kterou jsem se od tohoto okamžiku těšil s vědomím, že pokud prokážou velkorysost a zaokrouhlí to nahoru, dostanu i celých 219,–. Po odečtení stovky, kterou mě stál výpis z rejstříku trestů, je to na hodinu 13,22 Kč. Ještě že jsem nebyl na obědě, jinak bych byl zcela na nule. Jasně, zručný letákoroznašeč to možná zdvojnásobí, ale houby nebo dvakrát houby je jedno.

A tak alespoň něco hezkého a trošičku zlého (hodní lidé a zlí psi)

Nikde jsem se nesetkal s nadáváním, ale pouze a jenom s příjemnými a hodnými lidmi.  Pokud někdo byl za plotem, tak si s úsměvem letáček rovnou vzal do ruky a nikdo nezapomněl poděkovat. Je hezké, že u nás máme respekt k lidem, kteří většinou mají opravdu problém, jak vyjít na konci měsíce

Ale nejhorší ze všeho byli psi.  A že jich bylo. Nevím proč si lidé libují v tom mít doma vlkodlaka. Výsledkem bylo, že mnoho jejich majitelů přišlo o potěšení si doma počíst a propásli šanci si koupit hrnec, bez kterého život musí být nuda.

Fakt je, že jak rychle začala, tak rychle skončila moje profesní kariera letákoroznašeče.

p.s. víte co jsem udělal úplně nakonec? Podíval se na moji schránku a uvědomil si, že to je přesně ta nejblbější z nejblbějších, kam se nic nedá vložit jednou rukou.

Zdeněk Porkert Horní Počernice, také zvaný „vietnamista“

 

Prev PROGRAM KLUBU SENIORŮ H. P. listopad 2021
Next Srdeční procházková trasa se vrací do Prahy