Otče náš, jenž jsi na nebesích…

Otče náš, jenž jsi na nebesích…

(Žalm 139 jinak)

Poslední maturitní ročník končil. Jana i přes svou neschopnost naučit se cokoli z nenáviděného předmětu školu dokončila. Kromě maturitního vysvědčení, které nebylo nijak slavné, myslela ještě na SMSku v mobilu. Četla si ji stále dokola: „Milá dcerko, vím, že jsi smutná ze známek na vysvědčení. Prosím, nic si z toho nedělej. Máš krásné známky ze všeho, co tatínek a já považujeme v životě za důležité! Jsi čestná, odpovědná a samostatná. Jsi opravdu nádherná lidská bytost. Všechno ostatní je vedlejší. Objímá Tě tvoje mamka.“ Jana se radovala jako člověk, který prošel něčím, o čem si nemyslel, že to někdy zvládne. Přesto však zůstala v jejím srdci tichá výčitka Všemohoucímu: „Pane, dala jsem ti celý svůj život a hledám tvoje království. Proč jsi mi ve škole nepožehnal?“

 

A právě tehdy se v nebi odehrával jiný příběh. Také se týkal této dívky, ale vypadal jinak. Hospodin Bůh otevřel knihu, na jejímž hřbetu bylo zlatými písmeny vysázeno jméno: Jana Nováková. Knihu jejího života. Byla notně ohmataná, protože ten Všemohoucí v ní často četl a přemýšlel o své milované dceři. Kniha totiž zachycovala každý okamžik jejího života. Od narození až do smrti. A sám Všemohoucí ji napsal ještě dřív, než její vrásčité, maličké tělíčko opustilo matčino lůno a vydalo se na svou pouť pod nebem.

 

Viděl toho dne, jak Jana s radostným srdcem navždy opouští střední školu, a znovu přemýšlel o jejím trápení. O jejích otázkách. Jak by si přál, aby překonala svou nedůvěru i strach z něj, aby své pochybnosti před něj s dětskou důvěrou předložila. Ale ona se k tomu málokdy odhodlala. „Pojď, probereme to spolu,“ volával na ni skrze stránky její Bible, ale ona se vždycky bála. Věděl, že by jí byl schopný vysvětlit, proč se věci nedařily tak, jak si představovala. Ale neměl k tomu moc příležitostí. Rád by jí vysvětlil, že on zkouší životem. „Kéž bys, má milovaná, rozuměla tomu, že zkouška v mých očích znamená něco úplně jiného, než upocené psaní perem na kus papíru.“ Měl před očima její cestu tak, jak ji naplánoval.

 

Jana dnes, v maturitní den, ještě neví, že se za dva roky dostane na medicínu. Na obor, který už dlouho milovala. Neví, že jí budou stačit přesně ty vědomosti, které načerpala, a že na matematiku už se nebude muset nikdy podívat. Jak rád by jí řekl, že jí celou dobu žehnal, i když se jí to moc nezdálo. Dokonce, že i každá její modlitba před hloupou písemkou z matematiky byla vyslyšená jeho způsobem. Rád by s ní mluvil, ale nedala mu k tomu mnoho příležitostí. Příliš se bála svého Boha. Málokdy jej oslovila jako svého nebeského otce. Vždy se snažila neurazit ho a ve své slepotě si neuvědomila, jak Boha zraňuje nedůvěra, která bere srdce jeho dítěte. Srdce, za které dal svého vlastního Syna.

 

Všemohoucí otočil stránky její knihy o několik let dál. Díval se na další významný den, který v jejím životě teprve nastane. Bude to den, kdy vyjde z auly medicíny a v tašce si ponese diplom. Ne, nebude červený, ale bude její. „Tak a dnes, má milá Jano, dnes ti začíná opravdová zkouška. Zkouška životem.“ A toho dne jí zašeptá Boží Duch do ucha: „Věř mi, má milá, že jsem ti žehnal celý čas, abys na ni byla připravena.“… A do očí Všemohoucího vhrkly slzy, když si znovu připomněl, že ani onoho dne to Jana nepochopí. Že ani tohoto dne mu cele neuvěří. Ale věděl, že i její malá víra, velká sotva jak zrnko hořčice, jí umožní setkat se jednoho dne se svým Stvořitelem. S Otcem nebeským, který ji v životě matky utkal, jehož oči ji viděly ještě v zárodku a všechny dny byly popsány v Jeho knize dřív, než jediný z nich nastal.

 

Pavel Mošner, kazatel sboru v areálu Církve bratrské ve Chvalech

Prev MŠMT PŘEDSTAVILO DETAILY K MATURITÁM A ZÁVĚREČNÝM ZKOUŠKÁM
Next Epidemie covid-19 se v České republice nelepší, nemocnice jsou nadále na hraně svých kapacit