Z každé bezvýchodné situace vede cesta ven

Z každé bezvýchodné situace vede cesta ven

Duše sice není vidět, ale někdy může velmi bolet. Lidí, kteří potřebují psychologickou či psychiatrickou pomoc, stále přibývá a současná situace k tomu bohužel přispívá. Naštěstí jsou již pryč doby, kdy návštěva takového zařízení byla tabu. Dnes víme, že se rozhodně není za co stydět a pečovat o svou duši je velmi důležité, stejně tak říct si o pomoc jak řešit své psychické problémy. 

Centrum Léčba duše vede v Horních Počernicích MUDr. Ivana Kozlová, která má dvě atestace v oboru psychiatrie, je držitelkou funkční licence v systematické psychoterapii. Dokončila dlouhodobý výcvik v psychoanalýze v rámci České psychoanalytické společnosti. Pracovala ve Výzkumném ústavu psychiatrickém, v Psychoterapeutickém středisku Břehová, jako konziliář v Nemocnici pod Petřínem, LRS Chvaly a dalších zařízeních. Od roku 2003 vede privátní psychiatrickou a psychoterapeutickou praxi. Věnuje se především léčbě depresí, úzkostných a posttraumatických stavů, neurotických potíží a poruch paměti. Pracuje jako individuální a skupinová psychoterapeutka, a to přístupy vycházejícími z psychoanalýzy. Je členkou České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně, členkou České psychoanalytické společnosti a Mezinárodní Psychoanalytické Asociace.

 

Jak dlouho v Horních Počernicích provozujete Léčbu duše?

Jsme zde od roku 2015, kdy jsme toto centrum otevřeli. Na začátku jsme poskytovali zejména psychiatrii, a o dva roky později jsme rozšířily naše zařízení o psychoterapii a klinickou psychologii, díky čemuž máme větší kapacitu pro psychoterapeutickou práci.

 

Kolik vás zde nyní pracuje?

V tuto chvíli jsme zde ve třech, jsem psychiatrička a zároveň psychoterapeutka, Kateřina Pospíšilová a Klára Ježková jsou psychoterapeutky, a ještě do našeho týmu patří kolegyně, které nám pomáhají s diagnostikou i supervizí-Lívia Mayerová a Zdeňka Košatecká.

Jaký je hlavní rozdíl mezi psychiatrem a psychologem? Je to tak, že psychiatr je lékař a může předepisovat léky a psycholog se zabývá rozebíráním problému a nalezením správné cesty bez farmak?

Toto je častá otázka, klienti často přijdou za psychiatrem a očekávají psychoterapii, nebo obráceně. Psychiatrie je lékařský obor zakončený atestací a hlavní charakteristika je, že lékař může předepisovat léky na rozdíl od klinické psychologie, kde psycholog nemá lékařské vzdělání a pomáhá psychiatrovi se specifickým rozeznáním diagnózy, umí různé testové a diagnostické metody a také poskytuje psychoterapii-tedy léčbu rozhovorem.

Přichází k nám lidé s dlouhodobými potížemi, které můžou být například partnerské, rodinné, ve vztazích, úzkostné stavy, strach z lidí, strach komunikovat, různé fóbie, školní fobie u dětí – strach ze zkoušení, dlouhodobé stavy smutku a my se je nejdříve snažíme podpořit v tom, aby nám řekli svůj životní příběh a my tak dokázaly rozpoznat, zda pro něj bude vhodná léčba psychoterapeutická, či budou na přechodnou dobu potřeba již farmaka. Často se stává, že je léčba kombinovaná. Někdy přijde člověk však v tak vážném stavu, že je potřeba mluvit i s jeho rodinou, případně i navrhnout hospitalizaci.

Ono rozhodnout se, že už nechci být na problém sám a překonám ostych jít na psychoterapii, je opravdu těžké. Je rozdíl ukázat u lékaře bolavé koleno či vyrážku anebo odhalit svou duši, povídat o sobě a o tom, co mě trápí, s čím si nevím rady, čeho se bojím, za co se stydím… Na první schůzce se klienti často i rozpláčou a pocítí úlevu, že už na problém nejsou sami, že se začalo vše řešit. Samozřejmě zde platí lékařské tajemství neprolomení mlčenlivosti, vše zůstává mezi lékařem nebo terapeutem a klientem. Často je pro klienty léčivé už to, že se rozhodnou udělat ten první krok a vyhledají pomoc.

 

Mluvíte o strachu ze zkoušení u dětí, provozujete i dětskou psychologii?

Neposkytujeme služby pro děti, pracujeme jen s dospělými, ale stává se nám, že k nám přijdou rodiče s dětmi okolo 16, 17 let a pokud je dobrá spolupráce s rodinou, tak se snažíme pomoci i jim.

Jaké druhy psychoterapie poskytujete?

Jsou různé druhy terapie, v zásadě to můžeme rozdělit na poradenskou, direktivní a pak hlubinnou, nedirektivní, zaměřenou na vztahy a emoce. V direktivním přístupu se učí klient relaxaci, nacvičuje asertivní komunikaci, pracuje na fobiích a úzkostech, na odstraňování příznaků, na úlevě od symptomů. Nedirektivní terapeutický přístup jde více do hloubky, do emocí, je víc vyprávěcí, terapeut nepůsobí tolik jako poradce, ale spíše důvěrný průvodce. Jsme akreditované pracoviště, všichni jsme prošli dlouhými a náročnými terapeutickými výcviky. Upřednostňujeme psychodynamický hlubinný přístup, a podporujeme klienta, aby porozuměl tomu, co cítí, dokázal se podívat do minulosti, proč se jeho rodiče chovali tak, jak se chovali, zda neměli sami nějaká břemena, jaká byla rodinná konstelace, zkrátka pomáháme pochopit životní příběh a podívat se na svůj život jinýma očima a zkusit změnit svou přítomnost a budoucnost.

Kromě individuální psychologie poskytujeme i skupinovou terapii, která probíhá tak, že je uzavřená skupina maximálně osmi lidí, kde je jeden nebo dva terapeuti. Na skupinovou terapii chodí lidé, kteří mají ochotu rozumět sami sobě, změnit na sobě problematické věci, lépe komunikovat s lidmi, vyrovnat se s minulostí. Terapie je jednou týdně hodinu a půl a trvá obvykle rok až dva. U klientů dochází k sebeodhalení, všímají si druhých, učí se naslouchat a být v kontaktu s emocemi svými i druhých lidí, a mají ihned zpětnou vazbu. Vypadá to na první pohled jednoduše, „obyčejné lidské“ povídání si a osobní, hluboký rozhovor v kruhu trochu připomíná to, jak dříve lidé sedávali u ohně a povídali si. Skupinová terapie má však velkou až magickou sílu.

Také organizujeme semináře, které nazýváme „Umění klidu“, kde se učí relaxace a zvládání stresu. Vede je kolegyně Kateřina Pospíšilová a jsou určené i pro širší veřejnost.

 

Často hovoříte o tom, že se lidé mají podívat na své dětství, jak je rodiče vychovávali. Připadá mi, že hodně problémů zřejmě vzniká v dětství na základě výchovy a lidí, kteří nás v dětství ovlivňují, je to tak?

Dá se říct, že velká část psychických potíží souvisí s našim dětstvím a vývojem v rodině. Přicházíme na svět přes své rodiče, a to, jací jsou lidé, jak vyrůstáme, je naše pečeť. Každý máme jedinečnou, unikátní rodinu, neexistuje, že by se opakoval nějaký životní příběh. Dlouhodobější psychoterapie má za cíl změnit naše vnitřní myšlenky, zafixované stereotypy, problémové chování, komunikaci s lidmi, nejistotu, nízkou sebeúctu, a tak je vždy podstatné vracet se k původní rodině. Neznamená to, že řešíme jenom minulost, spíše hledáme v psychoterapii vzorce které vznikly „tehdy a tam“ a co s námi dělají „teď a tady“.

Ne každý ale řeší celý svůj život, hodně lidí přijde, když zažije momentální akutní životní krizi, přitom vyrostli v harmonické rodině. Často jsou to lidé, kteří zažijí tragickou událost, autonehodu, dluhy, nemoc, rozvod, teď v pandemii zvýšený stres, zkrátka události, na které již naše emoční rezervy nestačí, vyčerpají se a tak se obvykle rozvinou poruchy spánku, nervozita, psychosomatické problémy, ataky panické úzkosti, známky vyčerpání, či dlouhodobého stresu.

 

Kdo jsou nejčastěji Vaši pacienti?

Nejvíce přicházejí lidé, kteří mají úzkostné poruchy a neurotické poruchy, což znamená trvalejší úzkost spojenou s návalem velké úzkosti, atakami panické úzkosti, kde jsou velké tělesné projevy jako je bušení srdce, třes těla, motání hlavy a pak se často vyhýbají situacím, kde první ataky úzkosti zažili. Často je to spojené se strachem z cestování, z velkých prostor, nákupních center, nebo dokonce se bojí vycházet z domova.

Často řešíme úzkostně-depresivní potíže, poruchy spánku, pokles výkonu. V psychiatrii je skoro 50 % klientely řešící tyto akutní potíže, další cca 20-30 % jsou celoživotní dlouhodobé duševní nemoci, tam spadá bipolární porucha, schizofrenie a další nemoci, například depresivní poruchy, které se opakují. Tam je léčba náročnější a dlouhodobější, ale i u těchto duševních potíží může zlepšit stav právě psychoterapie. Kolikrát jsem viděla, že tito lidé nikdy nevyhledali psychologa a jen brali léky a když pak začali chodit na skupinové terapie, tak se jejich život velmi obohatil a zkvalitnil, začali mít koníčky, komunikovali, úplně rozkvetli.

Mezi naše klienty patří i starší lidé nad 65 let s poruchami paměti, neurodegenerativními změnami na mozku, často chodí v doprovodu své rodiny.

Dále jsou to lidé se směsicí příznaků, kterých hlavní problém je, že trpí poruchou osobnosti nebo mají výraznější osobnostní rysy úzkostné, vyhýbavé, závislé nebo paranoidní, což jim přidělává problémy ve vztazích nebo mají poruchy příjmu potravy, sebepoškozují se.

 

Jak dnešní pandemická situace působí na pacienty, zvýšil se zájem o psychologii teď v době korony?

Určitě žijeme ve velmi výjimečné situaci a opravdu pozorujeme velký nárůst zájmu o naše služby. Začalo to hned na jaře 2020, stále se to zvyšuje, v posledních týdnech výrazně. Přijde mi, že lidé více přemýšlí o sobě, o životě, o smrti, o tom, co je důležité, i díky pandemii. Jsme vystaveni tomu, že čelíme ztrátě, ztrátě sociálních kontaktů, jistot, našich obvyklých činností, někteří přišli o práci, existenční dopady se žel jistě budou prohlubovat…, bohužel, někteří ztratili své nejbližší milované. Ztráta vždy vyvolá úzkost nebo smutek. My všichni jsme ztratili jistoty, kotvy, přátele, režim, spolužáky, trávení volného času, sportování, sociální kontakty, a to na každého působí jinak, ale na každého to působí. Tady se otevírá situace, kdy jsme vystaveni sami sobě, otázkám, kdo jsem, co dělám, jaké jsou mé vztahy, s tím teď lidé přicházejí. Je to ale právě také čas pojmout život jinak, více komunikovat ve vztazích, více žít s rodinou, lépe rozvrhnout čas. Každá krize je vlastně příležitost začít jinak, něco se naučit.

 

Jsou Vaše služby placeny z pojištění?

Ano, naše zařízení má smlouvy se zdravotními pojišťovnami, jen některé nadstandardní služby jsou hrazené přímo klienty.

 

Je nějaký návod, jak správně pečovat o svou duši?

Návod jako recept neposkytnu. Ale můžeme si představit pomyslné pilíře naší vyrovnanosti, naší harmonie. Abychom pevně a vyrovnaně seděli na židli, potřebujeme k ní určitě tři, lépe čtyři nohy. A to jsou následující oblasti. První jsou vztahy, kam patří rodina, partneři, děti, rodiče, přátelé… Je potřeba pečovat o vztahy, snažit se o komunikaci, fungující rodina je velká jistota v životě, to, že můžu být slabý a někdo mi pomůže, a že i já jsem pro někoho důležitý, že můžu někomu být oporou. Mít kotvu. Přátelství je ohromně důležité. Druhá je oblast práce, mít řád, náplň, realizaci, čemu se věnuji, co rozvíjím, jaké dovednosti mám a co se učím, není to jen o zaměstnání, a živobytí, ale třeba i oblast dobrovolnictví a celoživotního vzdělávání je fajn, být součástí něčeho, něco umět.

Třetí pomyslná noha jsou koníčky. Nebudeme žít jen pro to, že vstaneme, celý den jsme uštvaní v práci, a takto je to den za dnem a cítíme se jako stroje. I jako dospělí máme mít něco, co je obdoba dětské hry, na co se můžeme těšit, krása přírody, procházky, ruční práce, hudba, sport, umění, sledovat filmy, hrát si, tvořit… a určitě je to intimita, sexuální život. Život nemá být jen o užitečnosti, ale i o prožitcích, radosti.

Na třech nohách židle už nespadne… ale důležité je přidat i čtvrtou nohu, a tou je duchovní rozměr, spiritualita. Nemusí to být konkrétní náboženské vyznání, důležitá je víra v podstatné hodnoty. Přemýšlení nad smyslem života, proč tady jsme.

 

Pokud se dostanou lidé akutně do krize, tak potřebují neodkladnou péči a každý den prodlení může jejich situaci dramaticky zhoršit. Jaké jsou u Vás objednací lhůty a jak je to v případě pacientů, kteří nesnesou odklad?

Pro akutní neodkladnou péči slouží krizová centra v Praze, jichž je ale zoufale málo. I nám se stane, že někdo přijde v akutní situaci a pokud je to náš pacient, u kterého dojde k nějakému takovému zhoršení, tak mu poskytneme neodkladně pomoc, ale nemáme kapacity pro lidi v krizi je přijmout okamžitě, bez objednání. U nás je aktuálně pro nové pacienty objednací lhůta okolo měsíce. Objednávání zajištuje obětavě naše asistentka paní Evička Novotná.

 

Udělat první krok k rozhodnutí vyhledat psychologickou službu je velmi těžké. Musí překonat strachy, stud, překročit vlastní stín. Co byste vzkázala lidem, kteří váhají, zda se objednat?

Ráda bych vzkázala, že vždy má smysl udělat něco dobrého pro sebe, aby náš život byl citovější, smysluplnější a spokojenější. Pokud lidé mají trápení, které trvá dlouho, cítí se beznadějně, bezmocně, neznají východisko, pociťují dopad příznaků na své pracovní i studijní povinnosti nebo se dokonce už objevují černé myšlenky, tak je důležité udělat ten první krok a vyhledat pomoc. Vždy existuje cesta, a ta může být v odborné pomoci. Je možnost zavolat, napsat e-mail, což je pro někoho lehčí, vypsat svá trápení, prostě nebýt na to sám.

 

Prev VÝDEJ ROUŠEK A DEZINFEKCE
Next Knižní novinky