Slovo advent je sice odvozeno do latinského „příchod“, ale u nás znamená spíše něco jako „očekávání“ nebo jen „čekání“, což je skutečně téma pro naši přítomnost. Na co všechno čekáme!
Čekáme na konec pandemie, nebo aspoň na konec různých omezení, čekáme až budeme chodit bez roušek či respirátorů, čekáme, že budeme vstupovat do restaurací bez kontrol očkování nebo prodělané nemoci a také čekáme (v době, kdy píšu tyto řádky) na jmenování premiéra a novou vládu. Buďme upřímní – sice čekáme, ale současně podle zkušeností z dob minulých (osobních nebo obecně lidských) se spíše těšíme, kdy už to bude.
Jsou totiž jiná čekání, kdy vůbec není jisté, jak to nakonec dopadne – jsou to spíše doufání: je mnoho manželských párů, které dlouho čekají na narození prvního dítěte, je mnoho nemocných, kteří čekají na vhodného dárce, je mnoho osamocených, kteří čekají na životního partnera, jsou i tací, kteří čekají na zázrak!
A pak jsou čekání zakrývající realitu, kterou si nechceme nebo neumíme přiznat: čekání na návrat toho, kdo odešel, čekání na lepší časy nebo aspoň normální časy, čekání na návrat mládí, čekání…
Jenže advent je skutečně čekání, které obsahuje odpověď na všechny výše uvedené postoje: o Vánocích si připomínáme, že Naděje přišla k nám, že věčné Slovo Boží přijalo lidskou přirozenost, že Bůh sestoupil do našeho chlíva (v Betlémě dokonce doslovně), aby dal lidstvu – každému z nás – reálnou naději jako odpověď na naše čekání.
Kéž do každé domácnosti s vůní purpury, vánoček i mihotavým světlem svíček přijde Naděje, skrytá v bezmocném Ježíškovi.
Vojtěch Eliáš, farář na Chvalech
