Na konec roku patří něco veselého. Tedy i naše soudnička.
Je všeobecně známou pravdou, že většina geniálních nápadů, myšlenek, ale i obchodů a hlavně kamarádů se rodí v hospodách. Platilo to vždy a platí to i dnes. Pak už jen záleží na tom, jestli se najde nějaký písmák, kronikář nebo jen pouhý zapisovatel denních událostí a tyto okamžiky zaznamená. No a v tomto případě nám jako námět posloužily zápisky v hlášení Pražského policejního ředitelství.
Tento příběh se stal v létě roku 1912. Vinc Sláma a Karel Cicvárek, oba velcí světoběžníci, opět vysedávali v oblíbené hospůdce na Chvalech. Spolu s nimi tady tehdy seděl i pan policejní rada Kalous, který měl na Chvalech matku a často k ní jezdíval na návštěvu. Zřejmě však nejen proto, aby maminku potěšil svou návštěvou, ale také proto, že tady mohl zcela bez zábran vysedávat u mariáše v hospůdce u dobrého pivka a mezi zajímavými společníky. A také se veřejně vědělo, že jeho přísná choť Eleonora by mu tyto výstřelky v jeho domovském rajonu nedovolila. Pan rada byl pod výsluhou zaměstnán u Vrchního komisařství Praha – město. Pánové tehdy po sehrání několika partiček mariáše zavedli rozhovor na situaci již tehdy velice rušné dopravy po císařské silnici, která přes Chvaly vedla. Tedy dnešní ulice Náchodská. V té době vypadala poněkud jinak. Zvláště na Chvalech, kde po výjezdu do kopce byla vedle hostince U Vodičků umístěna obecní váha, kolem které silnice tvořila poměrně ostrou zatáčku.
A právě tato ostrá zatáčka, kterou se objížděla obecní váha, byla kritizována chvalskými občany. Auta a motocykly již tehdy dosahovaly rychlosti kolem 80 km a někteří jezdci uhánějící po silnici od Prahy to pěkně do chvalského kopce rozjeli. Pan rada si stěžoval, že četnická stanice pak musí řešit nejen časté havárie na tomto úseku, ale že vlastně v celé Praze a na silnicích ku Praze se výrazně zvyšuje provoz stále rychlejších automobilů a motocyklů.
A tady se zřejmě iniciativy ujal Vinc Sláma, který panu radovi popsal novinku, kterou viděl při svém pobytu v Americe. Automobil na měření rychlosti.
Automobil fungoval tak, že jel za sledovaným autem nebo motocyklem a na vysokém nástavci měl umístěn velký ciferník, který ukazoval rychlost, kterou jede. Sledoval tedy podezřelé vozidlo a vyrovnal s ním svoji rychlost. To potom z dálky sledovali policisté, kteří byli na silnici před sledovaným vozidlem a toto pak zastavili. Zdá se vám to jako nesmysl? Připouštím, ale tak toto zařízení fungovalo. Tedy v Americe, kde byly tehdy silnice a provoz na nich zcela odlišné od situace v Evropě, a zvláště pak u nás.
Pana radu Kalouse novinka natolik zaujala, že v představě úspěchu u svých nadřízených a případného povýšení hned vyzval Slámu, zda by nebyl schopen zprostředkovat přivezení tohoto unikátního vynálezu. Sláma zprvu zaražený tím, jak Kalouse věc zaujala, brzo pochopil, že by zřejmě mohl na této transakci něco vydělat a přislíbil pomoc u svých známých v Americe. Zřejmě již v ten moment předpokládal, že z toho bude asi velký průšvih, ale on již bude pryč i se zkasírovanou provizí. Jak vidíte, velice podobné dnešním poměrům. Nechal si rychle poslat od svého kamaráda v Americe obrázky a zjistit cenu a rychlost dodání do Prahy. Pak společně s radou Kalousem navštívili vrchního radu Kundráta na Pražském policejním ředitelství. A obchod se dojednal. Kundrát byl nakonec i na befelu u ministerského rady, kterému samozřejmě řekl, že celá věc je jeho nápadem a pořízený autoradar bude jediný v CK mocnářství a zřejmě i v Evropě. Sláma poskytl Kundrátovi podklady pro objednání tohoto unikátu v Americe, vyfasoval provizi 1 200 Kč a spokojeně během dalších 14. dní odjeli s Cicvárkem do Itálie. Po třech měsících vysněná novinka do Prahy dorazila a strážníci ji začali zkoušet. O vlastních zkouškách se mnoho neví, ale jisté je, že rada Kalous se objevil někdy v říjnu v hostinci U Vodičků rozlícený vztekem a hledal Slámu. Ten však již byl v té době v Itálii, tak Kalous usedl, dal si několik piv a skleniček režné a povyprávěl o tom, jak se převratná novinka v praxi osvědčila. Nejenže hlídkující strážníci nemohli přečíst ukazatel rychlosti na takovou vzdálenost, aby byli schopni sledovaný automobil zastavit, (Sláma jim totiž zapomněl říci, že v Americe má policie na zastavení druhý vůz vybavený dalekohledem), ale dodaný autoradarový vůz nebyl mnohdy ani schopen vozidlo sledovat pro množství potahů, přebíhajících lidí a zvířat na silnici. Ve dvou případech se dokonce stalo, že strážníci na poslední chvilku po přečtení ukazatele skočili před sledované vozidlo a byli tímto sraženi. V jenom případě byl řidič autoradaru tak zaujat sledováním, že přejel několik slepic a málem narazil do koňské drožky. Tedy naprostá tragédie. Nejenže Kalousovi nehrozilo povýšení, ale naopak mu hrozil vyhazov od policie. Takto zničený Kalous tedy seděl u stolu a nadával na Slámu, jakou blbost mu to doporučil. Ten ale byl již se svou provizí pryč. V hospodě byl v tu chvíli i jakýsi Josef Vyhnálek. Velký sportovec a člen Sokola. A protože sokolové byli vždy soucitní s problémy druhých a Vyhnálek byl i navíc člen Armády spásy, zželelo se mu nešťastného Kalouse, přisedl si k němu a nechal si celý příběh dovyprávět. Kalouse to sice stálo zase nějaké to pivko a režnou pro Vyhnálka, ale zdálo se, že se mu to vyplatí. Vyhnálka napadlo, že autoradar by mohl sloužit při závodech v běhu pro měření rychlosti běžců. A slíbil, že se o to u svých bratrů sokolů zasadí. Kalous se této spásné myšlenky chytil a podle pozdějšího vyjádření Vyhnálka Pražské Vrchní komisařství věnovalo tento autoradar jako dar Obci Sokolské. Tím byl průšvih zažehnán, a ještě udělala policie dobrý skutek. Kalous byl nakonec stejně povýšen, jako policejní úředník na ministerstvo, aby už nemohl udělat žádnou další blbost ve výkonu služby. Na ministerstvu se sešel se stejně povýšenými případy jako byl on, ale tam již nebyli nebezpeční. Tam mohli vymýšlet jakékoli ptákoviny pod definitivou, protože je stejně nikdo nebral vážně.
Jan Brunner
