Barbora Jelínková: „O ideály jsem zatím nepřišla“

Barbora Jelínková se před necelým rokem stala ředitelkou divadla. Zabydlovat se v něm však ani moc nemusela, jelikož v něm působí již od jeho otevření, nejdříve jako pokladní, herečka, režisérka a nyní jako ředitelka.

Když se vypsalo výběrové řízení, věděla jste hned, že se do něj přihlásíte?

Vůbec ne. Nešlo o to, že bych tu práci nechtěla dělat, ale nevěřila jsem si. Vlastně mě k tomu rozhodnutí dotlačili kamarádi, kteří říkali, že se musím přihlásit. Já divadlem žiju, znám to tady a teď jsem ráda, že mě k tomu rozhodnutí dotlačili.

Každý si do nové funkce přináší své nápady a vize. Jaké byly ty vaše?

Nastupovala jsem s tím, že bych to tady chtěla zpestřit. Přišlo mi, že nabídka byla jen pro určitou cílovou skupinu, nehrálo se pro mladé, chyběla mi moderní dramatika, postrádala jsem film. A to jsem chtěla změnit, otevřít divadlo všem věkovým a cílovým skupinám, aby si každý našel důvod sem chodit, a to se mi, myslím, podařilo.

Je něco, co se vám ještě nepodařilo?

Nedaří se mi tak úplně dostat se právě k těm mladým lidem, pro které je určena hlavně naše dramaturgická řada „Nebuď konzerva“. V Horních Počernicích je mnoho škol, ale nám se nedaří dostat tyto informace mezi žáky a studenty. S některými školami již dobře spolupracujeme na dopoledních představeních, někde jsme tu cestu ještě úplně nenašli. V tom vidím ještě mezeru a chtěla bych se zaměřit právě na školy, aby mladí věděli, že nabízíme večerní představení i pro ně.

Jako ředitelka v divadle působíte necelý rok, zatím jste tedy o ideály nepřišla?

Kdepak, o ideály jsem zatím nepřišla. Každá změna chce čas, v divadle je to vždycky běh na dlouhou trať a já věřím, že se nám to podaří prolomit.

Nepomohlo by vám zapojení se do Klubu mladých diváků?

To určitě ano, ale do Klubu mladých diváků se mohou zapojit pouze repertoárová divadla, což my nejsme.

A z jakého důvodu to můžou být jen repertoárová divadla?

Když máte stálý repertoár, dokážete školám nabídnout program klidně i na rok dopředu, to v našich silách není. Jde navíc také o cenu, my musíme představení koupit se vším všudy, a to je samozřejmě mnohem dražší, než když hrajete na své domácí scéně.

Zmiňovala jste novinky, s kterými jste přišla. Jak úspěšně se podařilo začlenit například filmová představení?

Myslím, že úspěšně, první dva filmy, Učitelka a Teorie tygra, byly vyprodané. Teď jsme zkusili vážnější téma a to film Zloději zelených koní a o něj takový velký zájem nebyl, lidé se chtějí spíše bavit… Každopádně chceme podporovat českou kinematografii, takže vybíráme jen české filmy. Máme hodně kvalitních filmů a tak je z čeho vybírat.

Máte za sebou také první koncerty, jak ty byly úspěšné?

S pravidelnými koncerty jsme teprve začali, chystáme Radůzu, měli jsme zde Jana Jiráně z Ypsilonky a taktéž z Ypsilonky Jiřího Schmitzera. Víme, že je to užší žánr pro užší skupinu, ale živé hudby v Horních Počernicích moc není, což je škoda. Je dobře, že se ukazuje, že to byl správný krok a lidé mají o koncerty zájem. Samozřejmě ještě většinou není na koncerty vyprodáno, ale jsme trpěliví. Myslím, že to funguje a časem se lidé naučí chodit i na méně známé tváře.

Chystáte ještě nějaké novinky?

Ano, zrovna teď v únoru se moc těším na „Zkrať to – Večer studentského filmu“. Budeme promítat krátké filmy studentů filmových škol a následovat bude diskuse s herci a režiséry. Byla bych ráda, kdyby se to ujalo a mohli bychom mít novou tradici. Mám ráda propojování žánrů a ráda spolupracuji právě se studenty, kteří v sobě ještě mají takové to upřímné nadšení z tvorby, ta radost se pak šíří i mezi diváky.

Jak se divadlu daří po ekonomické stránce?

Daří se dobře, na něčem vyděláme, na něčem proděláme. Ono to není tak, že kvalitní divadlo je zákonitě vždycky drahé, vše je o hercích. Snažím se vybírat divadla, která jsou kvalitní, ale nejsou tak drahá. Vždy je chci vidět dopředu a tak vím, do čeho jdu, a za tím si stojím.

Jak jste se vlastně k herectví dostala?

K tomu se váže taková hezká historka. Když mi bylo asi devět let, tak tady Dáda Stoklasa zakládal hereckou školu a vypsal konkurz, který jsem však promeškala. Šla jsem za ním, ale on již měl v herecké škole plno, tak mě odmítl, ale já přišla zase. Vyhodil mě dveřmi, já přišla oknem. Když už mě měl plné zuby, tak mě raději přijal. Postupně jsem divadelně rostla, až jsem začala hrát v „dospěláckém“ souboru Právě začínáme, kde má první role byla Hermie ve hře Sen noci svatojánské. Později jsem se Sašou Ptáčkovou vedla dětský soubor, který poslední čtyři roky vedu sama. Kromě toho ještě hraju v Divadle Puls, což je mladé profesionální divadlo absolventů hereckých škol.

Co vám hraní dává?

Je to zábava a adrenalin současně, člověk si zkusí role, které v reálném životě nevyzkouší.

Jaká role vám sedí nejvíce?

Ke komediím mě to moc netáhne, raději hraju vážnější role a samozřejmě každý rád hraje záporné postavy, ty se hrají skvěle.

A která z rolí byla vaše nejoblíbenější?

Mám ráda všechny své role, ale nejoblíbenější asi byla v Hrdinovi západu role Pegeen Mikeové. Ta hra mě celkově bavila, irská dramatika z drsného irského prostředí. Pegeen byla holka od rány, navíc se sešla dobrá skupina lidí, a tak na tu roli hrozně ráda vzpomínám.

A jak jste se od herectví dostala k režii?

Vyšlo to úplně přirozeně. Nejdříve jsem do toho režisérům začala mluvit, následně pomáhala v dětském souboru, který jsem postupně začala sama vést. Režii jsem vlastně původně jen zkusila, ale baví mě to a dá se říci, že se dnes cítím líp v roli režisérky než v roli herečky.

Poslední štace, která vám snad v tomto oboru chybí, je scénáristka.

To bych moc ráda, ale tento obor mi nejde. Umím hru upravit, ale ne ji napsat. Je velká škoda, že se dnes nepíše tolik dobrých her pro klasickou činohru, a tak divadla hrají stále dokola klasické kusy, které jsou pro ně jistotou.

 A co děláte ve volném čase? Máte nějaké koníčky?

Když mám volno, tak lítám po jiných divadlech a překvapivě mě to pořád dost baví. Jinak vyrábím panenky z plsti, začala jsem šít loutky do divadla, vyrábím rekvizity, ráda chodím do přírody, do hor.

Jaké přání byste měla pro divadlo?

Přála bych si, abychom měli stále více diváků, aby sem lidé chodili rádi a aby nám možná trošku pomohli v tom, že by nám sami dávali podněty, co by rádi viděli. Máme nově bednu přání a stížností, do které lidé mohou vhodit návrhy či nápady. Já jsem velmi otevřená a byla bych ráda, kdybych věděla, co si lidé přejí. Takže mé velké přání je větší otevřenost mezi námi a diváky.

Lenka Bartáková