Je tomu už 65 let, kdy vzal Jiří Ammer poprvé do ruky basketbalový míč a dá se říci, že od té doby ho už nepustil. V tehdejší Československé reprezentaci odehrál 147 utkání, jednou na mistrovství světa, třikrát na evropských šampionátech, kde se jim podařilo vybojovat stříbro (Helsinky 1967) a bronz (Neapol 1969). Byl dvakrát ve výběru družstva Evropy. Jeho domovským klubem byla Slavia VŠ Praha, za kterou získal pět ligových titulů a čtyřikrát vybojovali stříbro. Po ukončení sportovní kariéry zamířil na místo trenéra RH Pardubice, následně stále pracoval ve sportu. V roce 2014 byl uveden do Síně slávy ČBF.
Letos jste oslavil kulaté 80. narozeniny. Jak se Vám daří?
Za daných možností se mi daří slušně, zdravotně jsem na tom dobře. Ale doléhá na mě samozřejmě okolní svět, kde jsem nečekal, že se může něco takového stát.
Vaším životem Vás provází sport, s nímž jste dosáhl mnoha úspěchů. Jak jste se k němu dostal?
Začínal jsem v dejvickém Sokole, který byl vyhlášený sportovní výchovou dětí. Krátce po válce, od roku 1946, jsem byl členem Sokola, kde mě připravovali na sportovní dráhu. Měli jsme tam skvělé vedení, cvičili všeobecnou průpravu, takže prostná, gymnastiku, atletiku, zkrátka klasické sokolské cvičení, které je skvělou průpravou do dalších sportů. Tento Sokol byl ale proslaven právě i basketem. Před námi byla generace, z nichž tři se dostali do národního družstva. Hrál jsem i za Aritmu fotbal, takže jsem měl opravdu dobrý všeobecný základ. Když mi bylo 15 let, založilo se v Sokole družstvo mladších dorostenců v basketbale a o dva roky později jsme již byli dobře připraveni a já začal hrát za ligové družstvo Slavia VŠ Praha.
Přemýšlel jste někdy o zahraničním angažmá?
My jsme tehdy měli věkovou stopku pro odchod do zahraničí, mohli jsme až od 32 let, což bylo pro případné zájemce již pozdě. Nabídek bylo dost, ale emigrovat jsme nechtěli.
Pamatujete si na svůj první koš v soutěži?
Pamatuji, i když je to už pěkná historie. To bylo proti Slovanu Bratislava v druhém poločase. Tehdy jsme to utkání hráli na Sokole Žižkov. V té době tady nebyla žádná hala vhodná pro basketbal, hráli jsme ligu v tělocvičně na Vyšehradě, na Žižkově, v malých sokolovnách a trénovali v Tyršáku na Újezdě, kde jsme měli základnu.
Máte za sebou odehraných 147 reprezentačních startů. Jaké největší úspěchy jste vybojovali?
Za Slavii VŠ Praha jsme získali pětkrát mistra republiky, čtyřikrát 2. místo, čtyřikrát jsme patřili mezi nejlepší kluby v Evropě. Pohár mistrů se vždy hrál na cizí půdě, takže jsme nikdy nezažili tu výhodu domácího hřiště, ale i tak jsme vybojovali jednou stříbro, dvakrát bronz a jednou čtvrté místo.
Velkým zážitkem byl rok 1968, kdy jsme se dostali do finále Poháru vítězů pohárů. Utkání se hrálo na antickém stadionu Panathinaiko, kde bylo oficiálně 80 000 diváků, což je dosud rekord v návštěvnosti (dalších údajně až 40 000 návštěvníků se dostalo na stadion bez lístku a desítky tisíc čekaly v ulicích na výsledek utkání, miliony pak seděly u rozhlasového přenosu – poz. red.) Domácí AEK Atény tehdy vyhrálo 89:82. Po 50 letech z toho dokonce udělali velkofilm, který se jmenuje 1968. My jsme byli pozváni na premiéru do Athén, kde se o nás skvěle postarali. Byl to silný zážitek.
Další byl o rok později v roce 1969, kdy jsme hráli ve Vídni proti Rusům. Ve finále jsme je porazili 80:74. Tehdy přes Vídeň hodně lidí emigrovalo, a tak jsme měli v publiku hodně fanoušků, což nám určitě pomohlo. I v návaznosti na události, které u nás panovaly, byla radost z výhry mnohonásobná. Po výhře jsme spolu s funkcionáři i trenéry naskákali do bazénu a slavili. Lidé nás po cestě v Rakousku zastavovali a gratulovali, doma pak byly gratulace o dost chladnější.
Byli jste i blízko kvalifikace na olympiádu.
My jsme se dokonce v roce 1964 kvalifikovali do Tokia, ale nakonec nám řekli, že nejsou peníze, abychom jeli. Dali přednost jiným sportům. V roce 1968 jsme se snažili o kvalifikaci na OH v Mexiku. Ta se odehrávala v bulharské Sofii, kde jsme prohráli s domácími. A v roce 1972 jsme se kvalifikovali.
To vás muselo hodně mrzet, když jste se kvůli penězům nedostali na OH v Tokiu.
Opravdu jsme to těžce snášeli, byli jsme ve skvělé formě. Ale takových rozhodnutí bylo tehdy víc.
Jaké další máte na mysli?
Například v roce 1970 se mělo pořádat MS v Praze. My jsme měli skvělou formu, abychom udělali nejlepší výsledek a samozřejmě domácí hřiště udělá při utkání strašně moc. Půl roku před tím nám oznámili, že mění místo a bude to v tehdejší Jugoslávii. Postoupili jsme z těžkých skupin mezi šest nejlepších týmů. Já měl tehdy tzv. zlatou ruku. Při utkání s Kubou jsem v poslední vteřině hodil koš z půlky a tento bod nám zajistil výhru. Kluci mě vyhazovali do vzduchu, bylo to nezapomenutelné. Vždy když nám teklo do bot, tak jsem byl ten hlavní. Měl jsem nervy ze železa a dokázal se plně koncentrovat. Byla to směsice tranzu a euforie. Dva roky před tímto zápasem jsem taky v posledních třech minutách s Bulharama obrátil výsledek a postoupili jsme do finále na mistrovství Evropy.
Jaké byly oslavy tady po vítězství?
Bylo to taky krásné, i když je pravda, že s národním týmem byly oslavy střídmější než s v klubu. Tam jsme to uměli roztočit.
Na který zápas nejraději vzpomínáte?
Asi na tyto poslední dva zmiňované.
V Československé basketbalové lize jste pětkrát stáli na stupních vítězů, čtyřikrát jste byli stříbrní. Co myslíte, že bylo klíčem vašeho úspěchu?
Měli jsme výborný tým (hráči jako Zídek, Zedníček, Šťastný, Křivý, Růžička, Baroch, Konopásek, Blažek a další byli uznáváni po celém světě) v rozmezí kolem 20 a 21 let byli všichni na úrovni ligových hráčů. Velmi dobře jsme si rozuměli nejen na hřišti, ale i mimo něj. A proto se pravidelně jednou za měsíc scházíme a máme si stále co říct. Pro nás to neskončilo sportovní dráhou, pevné přátelství vydrželo dál.
Nemáte někdy společně chuť vzít balon a zahrát si ještě?
Ne to už ne. Ale ještě dlouho jsme pak hráli přebor s družstvem Elán. Bylo to takové družstvo spíše podnikatelů, co si rádi zahrají. Hrál s námi například Ivan Trojan. Pamatuji si přesně, kdy jsme sice vyhráli s druholigovým družstvem, ale věděli jsme, že to bylo naposledy, kdy jsme šli do trenek. Takže s aktivním basketem jsme skončili v 55 letech.
Kdo byl tehdy Vaším vzorem?
Měl jsem za vzor Jiřího Baumruka, který vzešel taky z Dejvic, kdy tam byl idol. Byl o generaci starší a já se měl na koho dívat, ke komu vzhlížet. Dva roky jsem proti němu i hrál. Pak se stal naším trenérem v reprezentaci a říkal mi, že jsem si na něj dovoloval, tím, že jsem byl ve hře drzý.
Měl jste i nějaké vzory ze zahraničí?
V Americe jsme znali nějaké hráče, ale samozřejmě ta informovanost nebyla taková, jako je dnes. Ale hráli jsme v Americe 11 zápasů s univerzitami a všechny jsme vyhráli. Z univerzit chodili hráči hned do NBA. Pár hráčů jsme samozřejmě znali, jako byl například Chamberlain, Russell, Bradley, ale s těmi jsme se nikdy nesetkali. V té době nebyly o nich žádné velké informace. A když jsme hráli s profíky, tak jsme hráli tzv. před zavřenými dveřmi, jelikož jsme s nimi nesměli hrát, jen mít maximálně trénink. Ale hráli jsme s nimi naprosto vyrovnaně.
Kam všude jste díky sportu tehdy vycestovali?
V Evropě kromě Albánie jsme byli všude. Albánie nám tehdy nedala víza. Jinak to byla Amerika, Austrálie, Nový Zéland, Japonsko, Singapur, Filipíny, Egypt. Tam například byly skvělé poutače na náš zápas. „Chcete vidět, jak hrají komunisté basketbal? Přijďte se podívat.“ Tam nás přijel přivítat i jejich prezident a jelikož jsme pak nestíhali let, letěli jsme jeho vládním letadlem. Nebo zase když jsme hráli interkontinentální finále pěti nejlepších mužstev na světě v Itálii, tak nás přijal papež Jan Pavel II. ve Vatikánu. To byl opravdu hodně silný zážitek.
Hodně jsme jezdili do Itálie do Porto San Giorgio, kde nikdo nevěřil, že existuje mužstvo, kde je tolik Giorgiů. Nás totiž bylo z 12 hráčů 7-8 Jirků v týmu.
Jako činovník jsem měl možnost navštívit Jihoafrickou republiku a Střední Ameriku (Kostariku, Mexiko).
Jak se za tu dobu, co jste v tomto prostředí, změnil basketbal?
Změnil se výrazně. My měli kliku, že jsme hodně moderních věcí používali. Nyní je to ale víc atletičtější, více skáčou, hodně střílejí z dálky, je to už jiný sport. Jestli je lepší, to nevím, co do líbivosti tak ty naše akce, co jsme měli nacvičené, dnes už uvidíte minimálně. Tomáš Satoranský má hezký styl, kdy se snaží něco vymyslet, dá přihrávku, nejede jen na sebe. To se ale v Americe moc nedělá. Teď jak je v Barceloně, tak už je to zase on, evropský basket je zkrátka jiný.
Po ukončení kariéry profesionálního sportovce jste u basketbalu zůstal jako trenér. Jaké kluby jste trénoval?
Odešel jsem do Pardubic, kde jsem tři roky dělal trenéra. Pak zde začala vznikat Střediska vrcholového sportu a stáhli mě do Slavia Praha IPS, dnes je to SK Slavia. Tam jsem se staral o asi 20 sportů, stahovali se hráči s vysokou výkonností do jednoho centra, aby trénovali v lepších podmínkách. Toto skončilo v 89, kdy se uzavřelo Centrum vrcholového sportu.
Založili jsme OF a já se stal ředitelem SK Slavie. Měl jsem ale nervy na pochodu, abych zajistil financování. Nebyly peníze, a tak jsem sháněl sponzory. Na Slavii byl hlavně fotbal, který byl komplikovaný všude. V této době postoupilo i družstvo hokeje do nejvyšší soutěže, ligovou úroveň měly i další sportovní odvětví – házená muži, ženy, basketbal – muži, volejbal – ženy, atletika. Takže si dovedete představit, jak náročná ta práce byla. Vydržel jsem to do roku 1995. Potom jsme založili firmu Sportmarketing. Měl jsem dobré kontakty a snažil jsem se sponzorsky zajistit asi 20 sportů. V té době například Martinu Doktorovi jsme zajišťovali peníze na činnost. Tím, že získal dvě olympijské medaile, tak byl naším hnacím motorem. Po čtyřech letech jsem byl už ale unavený a cítil jsem, že potřebuju něco klidnějšího. Vrátil jsem se do USK Praha a tam jsem dostal na starost hotel a zimák ve Vršovicích, kde byly hlavně krasobruslaři, curling a tam jsem vydržel do penzijního věku. Současně jsem spolu s Jardou Kantůrkem dovedl BK Sadskou z přeboru do extraligy. Pak mě ještě na fakultě oslovili, že bych šel učit do trenérské školy na FTVS a tam jsem končil až obdobím covidu. Chtěli online výuku, a to už na mě v 80 letech bylo moc.
Kdy jste se rozhodl založit dívčí oddíl v Horních Počernicích?
Oslovil mě v roce 2012 Láďa Ptáček (také bývalý reprezentant a můj kamarád), který zde trénoval, zda bych si to nevzal pod křídla. A tak jsme celá naše rodina, tedy já, manželka a dcera začali úplně od píky. Učili jsme děvčata základy tělesné průpravy, jako například kotouly, jelikož ne každá škola zvládá tělesnou výuku dobře. Snažili jsme se je vést stejným způsobem, jako jsme se naučili sami a co jsme uměli. Postupně se děvčata zdokonalovala a my jsme se dostali třikrát na republikové mistrovství, kde jsme byli pátí. O rok později jsme byli čtvrtí a potom zase pátí. V roce 2019 jsme postoupili do extraligy a ta se bohužel kvůli covidu nedohrála. Za rok se sice začalo hrát, ale v našem týmu bylo už některým děvčatům 16 let a tato skupina byla jen do 15 let. Je to velká škoda. My jsme postupovali přes družstva, která byla profesionální, dařilo se nám, ale covid nás bohužel zazdil. Silná družstva nabídla dobré podmínky našim hráčkách, a tak některé odešly a my už neměli sílu začínat znova.
Je to těžké, tady nemáme ani dobré podmínky pro trénování, chybí nám ta omílaná hala. Má dcera hrála také vrcholově basket a měla kontakty. Zajistila nám například turnaj ve Finsku, kde se sešlo 120 družstev. Ta hala, to byl soubor 12 tělocvičen na basket z jednoho vchodu. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Ten komplex stál 2 miliony eur a měl neuvěřitelné vymoženosti. Zmáčkl jste knoflík, vyjely tribuny pro diváky. Zmáčkl jste další, hřiště se rozdělilo na tři tréninkové atd. Také jsme byli na turnaji ve Švýcarsku a v Německu, kde jsme vyhráli a získali i pohár FIBA a všude jsme vzorně reprezentovali Horní Počernice.
Nyní mě oslovili, abych pomohl ve sportovní komisi městské části, takže dál u sportu zůstávám.
Dnes si děti mohou vybrat z obrovské škály různých sportů. Když však nějaký sportovec udělá ve světě úspěch, vždy se to projeví na zájmu dětí o ten daný sport. Jako například po úspěchu Krpálka byl extrémní zájem o judo. Stalo se to u vás například po úspěchu Satoranského?
Myslím, že ano. Celkově náš basket má strašně dobré výsledky (olympiáda a mistrovství světa), do toho úspěch Tomáše Satoranského a i Honzy Veselého ve světě. To jsou věci, které tomu vždy pomůžou.
Lenka Bartáková, redaktorka
