Útěcha – to staré slovo moc často nepoužíváme. Vždyť lépe než slova mnohdy slouží náruč, hudba nebo večeře.
Hledáme útěchu. Když jsme skleslí, když jsme nešťastní, když se bojíme, co bude dál.
Jindy se útěše bráníme – protože nás už někdo zklamal? Protože potřebujeme být silní? Protože ještě na tom nejsme tak zle?
Děti, ty to umí, nechat se utěšit. Nepřezkoumávat věrohodnost našich slov, vytrvalost naší náruče, složení cukrátek.
„Jako když někoho utěšuje matka, tak vás budu těšit,“ zazní prorokovými slovy vzkaz od Hospodina (Iz 66, 13). Zní to trochu jako z dálky, vždyť kolikrát nám utěšení od rodičů chybí, kolikrát spíš už sami utěšujeme své děti, kamarády, dokonce mámy a dědy.
A přece – vždycky je tu Někdo, kdo ti chce udělat líp. Ulehčit tvému břemenu, vsakovat tvé slzy, rozsvítit tvou tvář. Snad ho potkáš v kuchyni, na procházce nebo na lince pomoci. Ve své péči o druhé. V Bibli, v cukrárně, v písničce, někdy dokonce ve filozofii nebo na chatu. Možná lépe než slova utěší čin nebo prostá společnost. Útěcha. Staré slovo. Pro nový dech.
Alžběta Hanychová, farářka Českobratrské církve evangelické
