Dvacet let na lodi

Dvacet let na lodi

Procestovat celý svět několikrát dokola je snem mnoha lidí. Zdeněk Polach však svůj sen proměnil ve skutečnost a coby převážně žonglér, iluzionista, břichomluvec či kapsář prožil dvacet let na lodi, kde i spolu se svou ženou Šárkou vystupoval, vychovali na ní dva syny a plánuje se na ni vrátit i se svou dcerou. Našim čtenářům je ale znám hlavně jako břichomluvec ze soutěže Československo má talent.

Kdy jste měl své první vystoupení?

Již od mala jsem věděl, že chci hlavně cestovat. I když jsem vystudoval střední školu chovatel cizokrajných zvířat, táhlo mě to ke kumštu.  V době komunismu jsem začal vystupovat v zahraničí s žonglérským vystoupením.

Píšete o sobě, že jste bavič, břichomluvec, moderátor, kapsář a kouzelník. Zaujal mě ten kapsář, můžete nám k tomu říci víc?

To je ale jen na scéně. Když pracujete na lodích a cestujete, potřebujete mít s sebou co nejméně rekvizit. Zároveň čím víc minutáže na scéně máte, tím lépe jste ohodnocení a máte privilegium jako například kajutu s balkónem. Spoustu let jsem si říkal, jak je těžké neustále převážet obrovské kufry, když kapsář vlastně jen tahá lidi na scénu a v rámci show je okrádá. Každý stát má 50 kouzelníků a z toho dejme tomu tři jsou dobří. Ale dobrých kapsářů máte jen pár na světě.

Začátky nebyly jednoduché, chce to velkou kuráž a umět improvizovat. Ono musíte i dobře vychytat, kdo na tento styl humoru je a kdo ne. Každý člověk je jiný, a ne každý to snese. Ale třeba Asiaté tento typ zábavy zbožňují.

Kde jste se učil kapsářství?

Nakoupil jsem si všechny knížky a videokazety z internetu, co natáčeli profesionální kapsáři – baviči a podle toho se učil. To kapsářství je velká improvizace, člověk se pak hodně učí za pochodu. Vždy, když jsme byli v Palermu, tak se vrátil na loď někdo okradený, a tak jsem předem dával přednášky na prevenci kapsářství.

A věnoval jste se i chovu cizokrajných zvířat?

Vždy jsem miloval zvířata, ale po škole jsem zjistil, co vše to obnáší. To je mít úvazek na celý život, nemůžete cestovat a mým snem bylo právě to cestování.

S žonglováním jsem vyhrál spoustu mezinárodních cen, a to mi otevřelo dveře do show světových úrovní.

Kde byl ten zlom, který vám otevřel ty dveře?

Jako sportovci mají olympiádu, mistrovství světa, tak kumštýři mají festivaly. Jeden z festivalů Cirkus zítřka je taková naše olympiáda, které se účastní ti nejlepší artisté z celého světa. Já jsem tenkrát v devadesátém roce vyhrál stříbro, a než jsem došel do šatny, tak u mě byl agent z Mouline Rouge.

Takže jste hned po soutěži nastoupil do Mouline Rouge?

Hned ne, trvalo to necelé dva roky. Mezitím jsem projel celou jižní Afriku a část Evropy. V Mouline Rouge jsou produkce, které trvají 2, 4, 6 let, podle toho, jak se líbí divákům. Pokud se někomu nestane úraz, tak se čeká, až doběhne produkce. Asi po roce a půl mi zavolali a já tam odjel. V devadesátém roce jsem byl první český sólista v Mouline Rouge. Výhodou je, že mi přišlo hodně nabídek a já si mohl vybírat, kde chci být.

Když jsem byl mladý, měl jsem mety, bud dělat v Americe nebo v Mouline Rouge apod. To se mi splnilo a já si užíval cestování po celém světě. Kromě Kanady, Grónska a Aljašky jsem procestoval úplně celý svět.

Po svatbě s Vaší ženou Šárkou jste společně začali vystupovat s kouzelnickou show. Co bylo vaše vrcholné číslo a jak dlouho jste vystupovali?

Ještě čtyři roky dojíždělo žonglování, kde jsem měl sedmiminutové vystoupení. V tomto oboru je jasná hierarchie a s krátkým vystoupením jsem byl jen předskokan. Ale já chtěl postoupit výš, a proto jsme se rozhodli, že zkusíme kouzlení, respektive iluze. Tatínek manželky byl kouzelník, takže k tomu měla také blízko, a tak jsme od roku 98 vystupovali na lodi společně.

Jak dlouho jste zůstávali na lodi?

To bylo vždy různé. Nejdelší dobu jsme byli 23 měsíců, většinou to ale bylo 11 měsíců a pak 3 týdny volno. Oba naši synové na lodi vyrostli.

Jaké byly výhody a nevýhody života s dětmi na lodi?

Myslíme, že to mělo většinou jen výhody. Procestovali s námi celý svět, naučili se skvěle jazyky, poznali spoustu lidí, ale zase jim chyběli jejich vrstevníci nebo třeba domácí zvířátko.

A jak jste s nimi zvládali školu?

Moc nám pomáhaly učitelky ze školy Ratibořická, s nimiž jsme byli v kontaktu. Radily nám, jaké metodiky si máme vzít s sebou atd. Díky nim to bylo opravdu snazší. S lodí se pluje obvykle v noci a každý den zakotvíte u nějakého města, a to si jdete prohlédnout. Podle toho jsme přizpůsobili také náš denní program a učení s dětmi.

Jak jste zvládali tak dlouhé odloučení od rodin?

Šárka: Je to od povahy člověka, někdo to zvládá lépe, někdo hůře. Mně chyběli rodiče, sestry, kamarádi. Je to jako se vším, vše má své pro i proti.

Procestovali jste celý svět, ve které zemi se vám líbilo nejvíce a ze které jste se naopak velmi rádi vrátili domů?

Za mě je nejkrásnější Nový Zéland. Tam se moc rád vracím, lidé jsou tam hrozně milí, skvělá kultura. Naopak nejraději jsme se vraceli ze severní Afriky.

Šárka: Čím víc jsme cestovali, tím víc se mi líbí Praha. Kdykoliv a kdekoliv jsme byli a někdo slyšel, že jsme Češi, tak hned básní o Praze. Je to opravdu tak krásné město. Všude v kajutě jsme měli plakáty Prahy, dcera chodí na tanečky v centru Prahy, a tak se teď každý trénink procházíme v centru a pořád je zde co objevovat.

Jak jste vlastně na té lodi žili?

Byly to vždy obrovské lodě, kde bylo například kolem 1 500 -2 000 lidí jen z posádky. Hostů bylo kolem 3 500. Je tam opravdu velké vyžití pro děti, kde child care zóna měla například celé jedno patro a staralo se o ně 15 děvčat. Tím, že jsme měli svoje show, tak jsme měli statut pasažéra a měli jsme dvě kajuty, takže děti měly svou a my také. Často se konají meetingy, kde se školí opravdu na vše a pořád dokola. Každý ví, co znamenají tajná hesla v rozhlase a co mají dělat, aby nevznikla případná panika u lidí. Máte za lidi a jejich bezpečí a pohodlí zodpovědnost.

Zažili jste někdy situace, kdy jste se opravdu báli o život?

No několikrát. Například tehdy, když bylo tsunami, tak jsme zrovna připlouvali na Phuket. Byla noc a my měli zrovna po představení, když kolegové říkali, abychom zapnuli televizi, že je nějaká vlna. My jsme na lodi nic necítili, ale kapitán říkal, že nás to zhouplo. Kdyby to přišlo o chvíli později, tak už byl i pro nás malér. Od té doby se změnila pravidla pro kotvení velkých lodí. Museli jsme kotvit ještě mnohem dál od pobřeží, než tomu bylo dříve. Po třech měsících jsme zase dorazili k Phuketu a viděli tu zkázu. Tam, kde jsme chodili po pláži, kde jsme měli přátele, všude byly jen trosky. Bylo to opravdu strašné.

Šárka: Taky jsme jednou byli zrovna ve Středozemním moři a už byl konec letní sezóny a měli jsme ráno letět domů. Ještě nám ale přidali cestu do Tunisu na jedno představení. My byli v kabině, jedno dítě bylo v divadle a druhé v dětském koutku. Najednou se loď tak strašně naklonila, že jsme nebyli schopni ani stát. Nevěděla jsem, zda jsou děti v pořádku a jak se za nimi dostanu. Bylo to opravdu strašné. Všude černo, blesky, hrozná bouře. Pak se to ale naštěstí nějak vyvážilo a loď se vrátila. Ale byl to tak strašný zážitek, že ještě domů jsem přiletěla úplně zelená.

Když jste prožili 20 let na lodi, máte spoustu přátel po celém světě a jednou jsme se bavili s inženýry, kteří měli na starost chod motorů a asi 14 dní před touto událostí nám řekli, že nefungují stabilizátory. Obávali jsme se, co to je a oni řekli, že můžeme být v klidu, že to je malér jen při bouřce. No a přišla tato bouřka…

Nebo pak u Tchaj-wanu bylo počasí tak špatné, že po večeři přišel kapitán s tím, že nás nenechají ani kotvit a museli vyhnat všechny lidi z lodě ven. Bylo to hodně nepříjemné, ale zvládli jsme to.

V Malajsii jsme se zrovna člunem pro asi 150 lidí vraceli na loď, když se člun začal strašně hýbat. Nejdřív to tak dramaticky vůbec nevypadalo, děti z toho měly srandu, ale najednou začalo být opravdu zle. Lidé kolabovali, byl tam i infarkt, musel přiletět vrtulník, který spouštěl klece, do nichž se nakládali nemocní. Ten kilometr k lodi jsme jeli asi dvě hodiny. Jedna kolegyně z personálu po tomto zážitku byla dva týdny v neschopnosti. Příroda se nikdy nemůže podcenit. Když vidíte, že moře je jako sklo, tak to je klid před bouří, to jsme přesně pochopili, co to rčení znamená.

A s mořskou nemocí jste se také potýkali?

Měli jsme mořskou nemoc, na to si nezvyknete. Někdo je na to citlivější víc, někdo ne. Mnohokrát jsme měli kýble za sebou na scéně a představení se muselo krátit na plán. Musíte si ideálně vzít tabletku dříve, než to začne houpat. Jenže někomu pomáhají jen takové tabletky, po nichž jste zase malátnější, a to nemůžete vystupovat, takže to bylo těžké někdy ukočírovat.

Máte tři děti. Jde někdo ve vašich šlépějích?

Starší syn taky žongluje, procestoval celý svět a dnes je v největší produkci v EU. Mladší syn chce jít na vysokou školu a ten spíš zůstane tady. Dcerka je zatím malá, uvidíme, jakou cestou se vydá. Pro nás je důležité, aby děti dělaly něco, co milují, co je bude bavit a v čem budou šťastné.

Byla s vámi i dcera na lodi?

Ta ještě ne, ale teď v létě bychom s ní chtěli vyrazit. Ono se to tak sešlo, že jsme si řekli, že s lodí už končíme. Manželka přišla do jiného stavu a po čtyřech letech jsme se rozhodli, že se na loď vrátíme, jenže do toho přišel covid. Já měl štěstí, že jsem jako jeden z mála celý covid propracoval. Na světě jezdily asi jen čtyři lodě, jinak vše bylo zastaveno. Hodně jsem pracoval v Asii. Jelikož mluvím dobře devíti jazyky, tak o práci nouze nebyla. Dokonce jsem ji měl více než předtím. Hodně jsem vystupoval v Číně, tak jsem se učil čínsky, ale to bylo opravdu náročné. Na začátku jsem propotil košili. Pak už se to ale zlepšovalo, rozuměli mi a já pochopil, co oni vyžadují. Ona každá země má svůj specifický humor.

Vy jste se u nás nejvíce proslavil s Matýskem při účasti v soutěži Československo má talent. Jak na tu dobu vzpomínáte?

Na soutěž vzpomínám moc rád. Já jsem blázen, který jde do všeho. Střílím dřív, než zamířím a tam mi to vyšlo. Starali se o nás hezky, bylo to příjemné. I když se 30 let pohybuju v tomto prostředí, tak musím říct, že je to náročné. Ale mně to tam sedlo. Já jsem to ráno vstal správnou nohou a měl jsem štěstí. Mám kamarády, ke kterým vzhlížím, na lodi mají standing ovation a třeba v britském Talentu dostali hned 3x ne a prolítli, ani neví jak.

Co vám tato soutěž přinesla?

Určitě to, že si díky tomu můžu dovolit být doma a vydělávat peníze břichomluvectvím. Mám tady vyprodaná představení. Tohle je ale taková má splněná meta. Hrajete na všech kontinentech, ale dokud si lidi nekoupí vstupenku jen na vaše představení, tak to není kompletní. Je nádherné, když lidé přijdou jen na vaše vystoupení, je to takový můj splněný sen, za který jsem vděčný. Mně se to podařilo a ve svých 54 letech můžu být spokojený.

Teď máte turné po Čechách, pak se tedy zase vrátíte na loď?

Na loď se chci stále vracet, já to prostě miluju. Pro mě není angažmá, na které bych se netěšil. Do března máme šňůru tady v Čechách a pak bychom na pár měsíců chtěli na loď. Příští rok zase turné v Německu. Náš rybníček je příliš malý a nechci, aby tady bylo „přepolachováno“. Toho bych se nechtěl dočkat.

Jak dlouho jste se učil břichomluvectví?

Já se ho učím pořád. Pořád si ho zkouším. Začal jsem v kabině asi 13 let zpět před zrcadlem. Musíte se profackovat nezdarem, který zákonitě musí přijít. Je to proces, který nikdy nekončí, a já se snažím, aby si lidé řekli, že to bylo dobrý.

S Matýskem budete vystupovat i v Horních Počernicích a to 26. února. Po kolikáté ve své rodné městské části vystupujete?

Už podruhé, byli jsem tady před covidem, bylo vyprodáno a bylo to skvělé. V Počernicích bydlím od čtyř let a do tehdejšího kina jsem chodil jako malý kluk, takže bylo skvělé hrát právě v našem divadle. Potkal jsem na představení lidi, které jsem léta neviděl, což bylo velmi příjemné a moc se na další vystoupení těším.

Lenka Bartáková, redaktorka

Prev Balíček okamžité pomoci
Next KÁCENÍ