Patnáctiletý Tomáš Řehák koncem září vybojoval dvě zlaté medaile na Mistrovství České republiky ve štafetě na 60 a 300 metrů. Přidal tak do sbírky další cenné kovy k již získaným čtyřem zlatům z přeboru Prahy. Rozhodně však nebudou poslední. Tomáš na sobě neustále maká a chce vybojovat další, a to nejen kvůli sobě, dopředu ho žene i slib, že obhájí titul mistra republiky, který dal svému nedávno zesnulému dědovi.
Prozraď nám, jak ses dostal k atletice a v kolika letech to bylo?
Začal jsem před devíti lety, kdy mě mamka přihlásila na atletickou přípravku. Tam jsem chodil rád, ale pak jsem měl atletickou krizi, přešel jsem k fotbalu a hrál ho asi čtvrt roku tady na Xaverově. Zjistil jsem ale, že mi atletika chybí, takže jsem se vrátil zase na přípravku. Uběhly dva roky a řekl jsem si, že už mi je tady ten klub malý a já se nemohu nikam dál posouvat. Musel jsem se rozhodnout, jestli půjdu raději na Slavii nebo na Spartu a já se rozhodl pro Spartu, jelikož ji mám blíže. V ní teď působím čtvrtým rokem a na Spartě mám teď svou druhou rodinu.
Ve velkém atletickém klubu se s nikým moc nepářou. Byl pro tebe hodně těžký přechod na Spartu?
Nastupoval jsem tam s obavami, bál jsem se například, že mě dojíždění nebude bavit. Tady v Počernicích byla atletika hodně hravá a na Spartě jsem dostal hrozný záhul. Byl jsem po tréninku strašně unavený, někdy jsem i zvracel, protože to bylo opravdu náročný, ale sedlo si to.
Přišel jsi tam sám nebo vás nováčků bylo více?
Někdo už tam chodil dva roky, ale já tam přišel s jedním kolegou, Damjanem, s kterým jsme se stali nejlepšími kamarády a trávíme spolu i čas mimo tréninky. To mi hodně pomohlo, že jsem měl někoho, kdo přišel ve stejnou dobu jako já.
Bylo u tebe období, kdy jsi s tím sportem chtěl praštit?
Bylo to hned ten první rok na Spartě, sotva jsme začali trénovat, přišla zima a já neměl to správné vybavení do nepříznivých podmínek, takže mě tréninky nebavily. Vydržel jsem to, nakoupil správné vybavení a řekl si, že když jsem s tím začal, překonal ten začátek, tak s tím už nepraštím.
Jaký je tvůj tréninkový plán?
Tréninky mám čtyřikrát v týdnu, pondělí, středa, čtvrtek někdy i v úterý a v sobotu mám individuální trénink nebo závody. Teď skončila sezóna a máme dva měsíce přípravné období, kdy bude skoro každý týden nějaký závod s tím, že vše směřuje na únor, kdy se koná Mistrovství České republiky v Ostravě.
V září jsi začal studovat gymnázium, jak se ti daří skloubit tréninky se školou?
První týden jsem byl nemocný a chyběl ve škole, takže to pro mě bylo těžší a musel jsem si zažádat o individuální plán, protože bych nestíhal s absencí školu. Někdy máme závody i v týdnu a musí se odejít ze školy dříve a já bych se nevešel do maximální 30% absence. Pan ředitel z Akademického gymnázia mi individuál povolil. Snažím se vždy, když přijdu z tréninku, trošku se naučit a zatím se mi to daří. Je to pro mě těžší, než pro ostatní, co chodí jen do školy a pak jdou domů a celý den se učí. Ale nechtěl jsem to mít prostě jednoduchý, mohl jsem jít na nějakou obchodku, ale já ještě nevěděl, co vlastně chci být, takže jsem si vybral jedno z nejtěžších gymnázií.
Máš čas i na své další koníčky? Co rád děláš, když netrénuješ nebo nejsi ve škole?
Můj hlavní koníček je atletika a na nic jiného není čas. Jediný volný den mám v pátek a to si nechávám vyhrazeno pro přátele, chodíme někam ven, do kina nebo nakupovat. Přes víkend pak doháním školu a učím se.
Jaké jsou tvé sportovní cíle?
Momentálním cílem je, abychom obhájili titul na mistrovství České republiky a dále bych se chtěl kvalifikovat na mistrovství Evropy. Dobře se tam umístit a pokud se podívám na cíle v dospělejší kategorii, tak je to mistrovství světa. Ale teď je mým cílem obhajoba titulu mistra republiky. To jsem slíbil dědovi, který před týdnem zemřel, že vyhraju a obhájím tento titul. To je pro mě primární a to mě žene dopředu. I když mě občas třeba bolí hlava a vykašlal bych se na trénink, tak si řeknu ne, bude mi chybět ten trénink a dělám to jak kvůli sobě, tak i kvůli dědovi.
Děda byl tvůj velký fanoušek?
Děda byl obrovský fanoušek, sportovec, pro mě byl skoro jako Bůh. Byl má podpora na závodech, ale bohužel měl rakovinu, které podlehl.
Republiku jsi vyhrál dvakrát, do toho i čtyřikrát přebor Prahy. Kterého vítězství si ceníš nejvíc?
Loni jsme běželi štafetu na přeboru Prahy, což je takové menší mistrovství České republiky, akorát jen v Praze, a tam jsme vyhráli poprvé. To byl obrovský první úspěch, protože jsem to nečekal. V té době jsem si o medailích na mistrovství nechal jenom zdát. Pak jsme jeli na mistrovství ČR, kde jsme si dělali velké naděje, ale přišlo zklamání, protože jsme byli čtvrtí. Pak už ty úspěchy přicházely. Na dalším mistrovství jsme vybojovali třetí místo a to byla obrovská radost. Teď v září jsme chtěli úspěch zopakovat, ambice jsme měli, ale že to bude až tak dobré, jsme nečekali. Získali jsme zlato za 60 i 300 metrů.
Věnuješ se i individuálním disciplínám v atletice?
Věnuju, ale nikdo z nás se neprosadil v individuální disciplíně. My musíme být spolu, další kluby nedokážou najít takhle silný čtyři sprintery, jako jsme my, což je pro nás výhoda. Společně jsme silní, ale když nás rozdělíte, tak to už není ono.
Kdo tvoří vaši čtveřici?
Já, Damjan Tolj, Michal Slabý, Lukáš Veselý, ten už odstoupil do Slavie, ale vzhledem k tomu, že teď jdeme do dorostu, tak ho nahradí jiný kluk.
Máš v atletice nějaký svůj vzor?
Pro mě je vzor každý, kdo chce v atletice něco dokázat, kdo se tomu věnuje naplno. Samozřejmě je vzorem Usain Bolt, který je v atletice Bůh a dokázal neskutečné věci, neskutečné závody. Ale teď jsem třeba byl překvapený z Colemana, který vyhrál titul mistra světa. Chtěl bych být mistr světa jako je Usain Bolt a pokořit jeho nepokořitelný rekord.
Rád bych závěrem poděkoval své rodině, trenérům, kondičnímu trenérovi Michalu Hamršmídovi, pod jehož rukama jsem trávil celé prázdniny, všem co mi drželi palce, ať má bývalá i tato třída, profesorce Kapounové a všem fanouškům.
Lenka Bartáková, redaktorka
