Horní Počernice a zimoviště

Horní Počernice a zimoviště

Obce a města se mohou přít, kdo bude mít dříve bazén, kdo divadlo, kdo nový kostel. Ale zimoviště? Tím se lecjaká obec holedbat nemůže. Horní Počernice však ano! Takto využitý pozemek v severovýchodním koutu Horních Počernic vnímal v minulosti málokdo. Klidné pracoviště za tratí, kryté manéže, ubytovací objekt, postupná vybavenost infrastruktury – to bylo zázemí bývalého státního podniku Čs. cirkusy a variété. Možná, že jste si všimli dvou kruhových staveb manéží, pokud jste projížděli po dálnici D10 od Mladé Boleslavi. Možná ještě pamatujete, když po Otovické ulici špacírovali sloni k naložení na vagóny na zdejším nádraží, by mohli vyrazit do světa. Možná máte v paměti i maketu mamuta, kterého Národní muzeum přemísťovalo z historické budovy na Václavském náměstí k nám do Horních Počernic. Ale to jsou pohledy včerejší. Dnes je bývalé zimoviště kmenovým pracovištěm Národního muzea.

Podívejme se nyní trochu do historie našeho zimoviště. Jako by se vyvíjelo podle staré tradice cirkusáků, kteří putovali se svým ansámblem po světe. Tu měli představení, tu pobyli, tu přezimovali atd. A civilizační pokrok nastolil otázku přezimování pro četné artistické soubory, zvěřince a jiné součásti cirkusů, kterých i v našich zemích v první polovině 20. století, ale samozřejmě i dříve, bylo nespočet. A měli jsme dobré příklady, jak přezimování řešit. Zajímavé, že ty příklady přicházely zejména z Východu. Že by si totalitní režimy libovaly v neideologickém cirkusovém umění, přístupnému širokým masám? Vzorným příkladem byl Sovětský svaz, i Polsko se svým stánkem v Julinku v Mazovském vojvodství, i Maďarsko se zázemím státního podniku Maceva, později státní cirkusovou školou v centru Budapešti.

Jak byl vybrán pozemek dnešního zimoviště u nás, to se aktuálně zjistit nepodařilo. Myslím ale, že stojí za to i tyto záležitosti dopátrat. Nicméně v tuto chvíli asi nemá smysl zpochybňovat majetkovou podstatu zimoviště, když ji nezpochybnil ani privatizační projekt státního podniku a ani stavební řízení pro nové stavby v režii Národního muzea.

„Od roku 1958, kdy začalo být zimoviště v Horních Počernicích postupně zprovozňováno, nebylo vlastně nikdy dokončeno. Stále přetrvávaly provizorní dílenské stavby, maringotky, přívěsné vozy i motorová vozidla byly většinou parkovány na volné, koncem existence alespoň zpevněné ploše. Ještě v 80. letech cirkusoví dělnici a provozní zaměstnanci bydleli přes zimu ve vyřazených vozech, často bez blízkého sociálního zázemí. V podstatě to bylo pokračování stavu, kdy „tenťáci“ byli ubytováni v dlouhé přízemní nouzové stavbě zvané prasečák. Postupně byla budova ředitelství spojená s manéžemi pro cvičení artistů a zvířat. Stáje pro zvířata a další provozy připojovány na teplovodní ústřední topení. Vedoucím tepelného hospodářství byl Eugen Petrof z rodiny vlastníků královéhradecké světoznámé firmy na výrobu klavírů. Petrof zachytil život v zimovišti na amatérskou kameru. Filmové záběry jsou k vidění ve stálé expozici Národního muzea – Muzeu české loutky a cirkusu v Prachaticích.“ Tolik vyprávění PhDr. Hanuše Jordana z Národního muzea.

Ten ale také přináší motto celého bytí a nebytí v zimovišti: „Pro někoho bylo zimoviště pokrokem, že se měl kam uchýlit přes zimu a byl jako zaměstnanec zabezpečen. Pro jiné příslušníky tradičních cirkusových rodin to bylo zbavení svobody, která s kočovnou prací cirkusových umělců od věků souvisí.“

Historie zimoviště začala ve 3. čtvrtletí roku 1958. Projekt univerzálního stánku pro cirkusové umělce neprojektoval nikdo jiný než Ing. arch. Karel Prager (nar. 1923), nejproduktivnější český architekt, autor mnoha významných staveb z druhé poloviny 20. století. Podle jeho projektu ve službách Státního projektového ústavu pro výstavbu měst a vesnic se tehdy začaly kopat základy pro ustájení koní a exotických zvířat, dvě zděné manéže pro výcvik v zimním období a potřebné zázemí pro artisty. Postupně vznikaly provozní budovy, dílny, zpevněné parkovací plochy pro maringotky pro lidi i zvířata, závodní kuchyně, hotel pro cirkusové umělce a zaměstnance, kteří neměli vlastní ubytování. Součástí provozních budov byla i veterinární klinika, která každoročně posloužila hornopočernickým majitelům domácích mazlíčků k povinnému očkování.

Nu a jak šel čas, hosté zimoviště, rodiny artistů – cirkusáků začaly skupovat rodinné domky v Horních Počernicích i okolí, nemovitosti s pokud možno velkou zahradou, aby ta pojmula co největší množství maringotek a dalších vehiklů artistických rodin. Horní Počernice se staly komunitou s největším podílem cirkusáků, artistů, drezérů, houpačkářů i principálů.

A přišla sametová revoluce a s ní polistopadová reformní doba. Dřívější socialistické cirkusy sjednocené pod dva – tři celky se rozpadly, jejich podniková matka Čs. cirkusy a variété se chýlila ke svému logickému konci a začaly vznikat nové, soukromé artistické a  cirkusové jednotky, pochopitelně s význačnými jmény původních umělců – jako Berouskovi, Kludských, Lagronovi, Joo, Janečkovi a další. A cirkusy dál jezdily po Čechách, Moravě a Slovensku, ale i do ciziny. Oblíbená štace bylo Rusko a její bývalé státy, výjimkou nebyly ani asijské státy. Nejúspěšnější soubory neváhaly vyrazit do Skandinávie, na Západ, ale i do Spojených států. To vše na vlastní účet, aniž by musely, jako dříve, odvádět desátky státnímu podniku. Ten začal chátrat a sotva dožil privatizace.

Tzv. velká privatizace měla vyřešit nové vlastnictví výrobních prostředků, podniků i závodů. Jak známo, řada privatizovaných podniků ve spojení se zahraničním kapitálem prošla úspěšnou transformací a dodnes plní své podnikatelské záměry a podílí se výrazně (či méně) na ekonomice státu. Ne tak státní podnik Čs. cirkusy a variété. Tomu kromě pár úředníků zbylo jen portfolio v podobě počernického zimoviště. Městská část Horní Počernice, na jejímž území bylo více takových ekonomických trosek (mj. slavná drůbežárna XAVEROV a další subjekty) ucítila svoji šanci a pro zajištění svých služeb pro správu obce s desítkami kilometrů místních komunikací, spoustou parků, rybníků, dvěma hřbitovy a další infrastrukturou, hledala potřebné zázemí. A tak byly v kanceláři starosty zpracovávány konkurenční privatizační projekty na zimoviště, bývalou drůbežárnu, areál bývalého Pragotronu a další. Následovalo jejich projednání v sídle zřizovatele, tedy příslušného ministerstva. A projekt převodu zimoviště do majetku hl. m. Prahy a svěření Horním Počernicím.

Dostavil jsem se jednoho krásného dne počátkem devadesátých let do Valdštejnského paláce na Malé Straně. Vstoupil jsem do překrásného sálu, kde seděla snad dvacítka vážených úředníků a úřednic. A byl jsem vyzván, abych náš konkurenční projekt obhájil. Nemluvil jsem dlouho, tehdejší pan náměstek ministra mě slušně zabrzdil a sdělil mi, že příslušná komise se jistě odborně poradí a dají nám vědět. Ještě, než mě však propustil, suše utrousil, že zcela jistě bude rozhodnuto ve prospěch návrhu Ministerstva kultury převést zimoviště do správy Národního muzea, jinak jejich příspěvkové organizace. K účelu vybudování depozitářů Přírodovědného muzea a Národního muzea, které pro své sbírky, laboratoře i vědecké pracovny vskutku nemají potřebné prostory. „A Vy, pane starosto, budete s touto privatizací a rozvojem pracovišť Národního muzea brzy spokojen.“ Tím jednání privatizační komise na Ministerstvu kultury skončilo. Z Malé Strany jsem odcházel s hlavou vzhůru. Měl jsem totiž tu čest poznat, jak bývalého generálního ředitele dr. Stloukala, tak nového ředitele dr. Lukeše. A ti byli pro mě opravdovou zárukou splnění cílů privatizačního projektu. Záhy se začalo opět kopat a na dohled z intravilánu vyrůstaly jehlanovité budovy nových depozitářů. Však bylo na čase – začala totiž kompletní rekonstrukce historické budovy na Václavském náměstí a podstatnou část sbírek i činností Národní muzeum přemístilo do Horních Počernic. Začala nová epocha zimoviště v Horních Počernicích. I s místními aktivitami pro naše občany, jako jsou školní exkurze i dny otevřených dveří v novém pracovišti.

Tak takhle to bylo a je se zimovištěm v Horních Počernicích. A vy, vážení občané hornopočerničtí, neváhejte a další den otevřených dveří v zimovišti jistě navštivte! Určitě bude příležitost.

S laskavým přispěním PhDr. Hanuše Jordana zpracoval Ivan Liška, kronikář

 

 

Prev STÁVKA ŠKOLSKÝCH ZAŘÍZENÍ
Next Problém s pohybem dětí v souvislostech