Jarda Kočí starší, usměvavá a pohodová tvář našich Počernic

Jarda Kočí starší, usměvavá a pohodová tvář našich Počernic

Bylo mi milou příležitostí udělat rozhovor pro Hornopočernický zpravodaj s mým dlouholetým kamarádem a přítelem Jardou Kočím. I když toho o sobě víme někdy až moc a Jarda má život velice plodný a naplněný nejen prací, ale i zábavou a dobrou náladou, pokusili jsme se u lahvičky dobrého vína sdělit vám čtenářům Zpravodaje to nejdůležitější. A protože je Jarda velice sdílný a otevřený parťák k povídání, určitě neodmítne nikoho, kdo by s ním v tomto rozhovoru chtěl pokračovat.

V Počernicích žiješ 42 let. Dá se tedy říci, že jsi starousedlík. Jak se Ti zde žije? Jsou pro tebe Počernice něčím výjimečné? Nebo naopak něco postrádáš?

V Horních Počernicích jsem si našel manželku, založili jsme rodinu, mám syna a dceru, opravili si domeček se zahrádkou, mám dobré přátele a kamarády, pohodové sousedy, je zde zajímavý společenský, kulturní i politický život, tak co si víc přát. Je mně tady prostě dobře. Jasně, že začátky nebyly úplně jednoduché, ale když táhne rodina za jeden provaz, tak se postupně zvládne vše. A to se nám povedlo, a to je pro mě to nejdůležitější. Dnes jsem spokojený manžel, táta a dědeček. A jestli jsou pro mě Počernice něčím výjimečné? Ano, jsou, jsem pyšný Počerničák a jsem pyšný i na to, že zde žije celá moje rodina. A jestli něco postrádám? Teď už nic. Snad jen to, být tak o 20 let mladší.

Jako zastupitel pracuješ již pět období. Čím Tě tato práce naplňuje? Co v ní považuješ za úspěch a co se Ti naopak nepovedlo?

Víš, když jsem v Horních Počernicích vstupoval do politiky, tak jsem žil v domnění, že práce zastupitele je práce společná, a že jak jednotlivé strany, tak politická uskupení táhnou za jeden provaz. Byl jsem ale hodně naivní. Vše bylo úplně jinak. Vznik koalice, vznik opozice, boj o radnici, boj o výbory a komise. Ale za ty roky jsem si zvykl. Teď už nejsem ani překvapen, jak se někteří kolegové snaží stále udržet v hornopočernické politice i za cenu toho, že vymění dresy ve svém šatníku.

Úspěchem je už to, že jsem se 5krát díky voličům stal zastupitelem Městské části Praha 20 – Horní Počernice. Vím toho hodně o tom, co se zde za těch 20 let odehrálo. Ale to je opravdu na dlouhé vyprávění. Mám radost z každé povedené i malé události, která přinese našim občanům něco nového, něco pozitivního. A co se nepovedlo? To je složité. Já jsem nikdy nebyl součástí koalice a ani opozice. Prostě mě nechtěli. A tak jsem vždy hlasoval pro dobrou věc, která byla, anebo je, přínosem pro naši obec.

Jsi i předsedou kontrolního výboru, a to již třetí volební období. V čem vidíš smysl této práce?

Ano, sám jsem překvapen, že předsedu kontrolního výboru dělám již třetí volební období. Moc si toho vážím, že dostávám důvěru jak od koaličních, tak opozičních zastupitelů. Faktem ale je, že mám vždy štěstí na členy kontrolního výboru. A to jsme každý za jinou politickou stranu či uskupení. A funguje nám to. Jsem rád, že alespoň malou troškou pomůžeme vedení obce a zastupitelstvu při plnění zadaných úkolů v rámci naší obce.

Předpokládám, že i v budoucnu se budeš chtít na práci pro Horní Počernice podílet. Máš v tomto směru nějaký nenaplněný sen, nebo přání?

Uvidíme. Ještě bych chtěl zkusit jedno volební období, ale to opravdu nezáleží na mně. To zaleží na voličích naší městské části. Jsem rád, že se nám podařilo dostavět divadlo, opravit Chvalský zámek, zrekonstruovat kulturní centrum Stodola a další a další. Sen mám. Konečně po 11 letech příprav začít stavět novou, moderní sportovní halu-tělocvičnu. A pak uvidíme. Třeba koupaliště, zimní kluziště. Myslím, že žijeme v době, kdy by tato rekreační a sportovní zařízení měla být součástí každé větší městské časti, a to Horní Počernice jsou. A takováto zařízení jsou pro nás všechny.

Jsi velice společensky aktivní. Mnozí Tě znají jako všestranného sportovce a organizátora různých akcí. Co Tobě osobně tyto aktivity přináší?

Máš pravdu. Ve spolupráci s vedením obce, Odboru sociální péče a školství pomáhám při organizování jarních a podzimních plesů pro naše seniory. Jsem součástí komise kultury a zahraničí. S kolegy a kamarády organizujeme sportovní turnaje, a to nejen v Horních Počernicích, ale třeba na Plzeňsku nebo v Krkonoších. Jedná se o míčové hry. A díky Tobě Honzo jsem součástí spolku Chvalská beseda, která se stará o kulturní zážitky našich spoluobčanů. Mám rád lidi okolo sebe a mám velkou radost, když se podaří připravit sportovní či kulturní akci, kde se lidé baví a užívají si to.

Samostatnou kapitolou tvého života je práce s mládeží. Vedeš, nebo působíš v řadě kroužků a dlouhá léta pořádáš letní pionýrské tábory. Vím, že se vždy na práci s dětmi velice těšíš a jsi ochoten jí obětovat nemálo svého soukromého času. Jaký smysl Ti to dává mimo to, že je to pro Tebe zřejmě velký relax?

V Horních Počernicích jsem byl několik let externím pracovníkem Domu dětí a mládeže. Byly to hezké roky. Vyučoval jsem truhlařinu a myslím, že jsem si to s dětmi náležitě užíval a ony se mnou. Ale s postupem času byl o tento kroužek menší a menší zájem. Dneska už mají jak rodiče, tak děti jiné priority. Ale asi vím, na co hlavně narážíš. Celý život jezdím na dětské tábory. Začínal jsem jako malý kluk a postupně prošel vším, čím se dá na táborech projít. Tato práce mě naplňuje i dnes. Musím říci, že práce s dětmi je daleko jednodušší než s dospělými. Dovedou vyjádřit radost, ale i zklamání, nejsou zákeřné, jsou vděčné a když jsou bez rodičů, tak se chovají úplně jinak. A čím je člověk starší, tím to prožívá dynamičtěji. Už teď připravuji další letní tábor. Jen pro zajímavost. Je to tábor Ministerstva vnitra, který má svoji základnu na Jankově u Votic.

Pracuješ na místním úřadě na Sociálním odboru, jako řidič vozidla pro seniory – Senior taxi. K práci se staršími lidmi je jistě nutné mít určitou životní filozofii a postoj. Naplňuje Tě tato práce a přináší Ti i nějaké další životní zkušenosti a poznání?

Docela jsem se těšil na důchod. Po třech měsících mně najednou začalo být smutno. Proto jsem přivítal možnost stát se zaměstnancem Odboru sociální péče a školství. Převzal jsem si senior auto a začala moje další životní pouť. A musím říci, že mě tato práce opravdu naplňuje, dělám ji rád a hlavně mám pocit, že pomůžu jak Horním Počernicím, babičkám, dědečkům, tak i kolegyním ze svého pracoviště.

V zastupitelstvu jsi i se svým synem. Ovšem každý v jiném táboře. Samozřejmě to přináší mnohé otázky a někdy i nepodložená tvrzení. Jak to Ty sám vnímáš a jak odděluješ otcovské vazby od zastupitelské spolupráce?  Jiskří to někdy mezi vámi, nebo je to pohoda?

Tuto otázku dostávám dost často. Trošku to lidem vrtá hlavou. Pravda je, že jsme každý na jiné straně. Někdy se v názorech rozcházíme, to je logické. Přece jenom jsme každý vyrůstali v jiné době, a i když by měli být rodiče pro své děti vzorem, tak ta doba v nás něco zanechala, něčím nás poznamenala, něčím nás oslovila. Ale když jde v Horních Počernicích o dobrou věc, tak jsme názorově na stejné lodi. No a doma stále platí nedílná velitelská pravomoc. Ale vždyť to znáš. Většinou mají pravdu stejně děti.

Vím, že Tvojí velkou láskou i motivací je Tvoje rodina a zvláště vnoučata. Jak sis jako dědeček užíval tuto současnou výjimečnou covidovou dobu s vnoučaty? A protože vím, že jsi velice pohodový dědeček, máš nějaký veselý příběh na toto téma?

Mám čtyři vnoučátka. Radost mám z toho, že jak syn, tak dcera mají děti. To znamená kluka a holku a aspoň si nezávidí. A nějaká humorná příhoda? Letos v únoru jsem si vzal kluky na výlet do Hostivaře na Hostivařskou přehradu. Kluci si docela rozumí a ten mladší v tom starším vidí takový svůj vzor. Z Horních Počernic jsme vyrazili autobusem. Pěkná cesta a pěkné pokoukání. Když jsme dorazili na přehradu, zjistili jsme, že je trošku upuštěná a okolo jsou rybáři. A kluci na mě. Dědo, my taky chceme chytat ryby. A protože s sebou stále nosím krabičku poslední záchrany, tak jsem klukům uřízl dva pruty a na tyto jsem připevnil provázek s malými háčky. Kluci byli nadšení a že jdou chytat. Já jsem se mezi tím šel podívat na turistické rozcestníky. Když jsem se vrátil, nevěřil jsem svým očím. Kluci stáli po kolena ve vodě, chovali se jako sousední rybáři a vůbec jim nevadilo, že nemají holínky. Co k tomu více dodat. Náhradní ponožky a ani náhradní boty jsme s sebou neměli. Ale když vidíte tu dětskou radost, tak se ani nerozčilujete. Ale přežili jsme to ve zdraví.

Co bys rád nám všem Počerňákům do budoucna popřál?

To je nejtěžší otázka, co mně Honzo dáváš. Asi to není přání, ale je to sen. A týká se to našich zastupitelů, mých kolegů. Byl bych moc rád, kdybych se ještě v Horních Počernicích dožil toho, že ten, kdo bude starostovat se svým týmem, může v klidu pro obec pracovat a v klidu po práci odpočívat. Naše čtyřleté volební období se v podstatě vyznačuje tím, že opozice stále útočí na koalici a když se to obrátí, tak je to nanovo. Nechápu to. Ono to volební období uteče jako voda a pak už nezbývá moc času něco pro obec udělat. Každý jsme před volbami slíbili, že budeme pracovat pro Horní Počernice, máme podobné volební programy a když je po volbách, tak je všechno jinak. Pojďme už konečně zkusit táhnout za jeden provaz.

 

Jardo, děkuji Ti za rozhovor. Přeji Ti za všechny naše čtenáře i nadále dobrou životní pohodu, zdraví a optimismus.

 

Honza  Brunner

Prev Povinné diskriminační PCR u každého pozitivního vzorku a české certifikáty pro osoby očkované ve třetích zemích
Next Krásné prázdniny!