Počítač si ani na chvíli neodpočine, lampička nad stolem se div neuvaří, asi takhle to u mě vypadá v karanténě. Ne že bych na počítači surfovala na internetu, většinu času na něm běží Bakaláři nebo Word.
Taky není moc příjemné, když se každou chvíli napíchnete na špendlík nebo zakopnete o šicí stroj. Když jsem totiž ze začátku všechno stíhala, šila jsem roušky. Teď už na to rozhodně nemám čas, ale stejně jsem ještě neuklidila šicí potřeby, přece co kdyby se chvilka našla, ne? Ta chvilka na sebe ale nejspíš nechá dlouho čekat a stroj poputuje zpátky do skříně. Vždy si den předem píšu, co musím zítra udělat. Většinou je toho opravdu hodně. Chybí mi výklad. Je totiž mnohem jednodušší látku pochopit, když vám ji ve škole vysvětlí učitel, než když ji musíte nastudovat sami.
Úplně nejvíc mi ovšem chybí kamarádi. Za normálních okolností bych s nimi byla venku, na kole či venčila psa. Teď jsem zavřená doma s rodiči a se sestrou. Ta mě sice někdy pěkně štve, ale jindy jsem zase ráda, že ji mám.
Moc bych si přála, aby se současná situace co nejdříve zlepšila a koronavirus se nám co nejdříve podařilo porazit. A to nejen kvůli tomu, abych zas mohla být se svými kamarády. A taky si ještě přeju jednu věc, o které bych nikdy neřekla, že si ji přát budu – aby už zase otevřeli školu.
Malvína Bruothová, sekunda A
