Náš příběh se odehrává na podzim roku 1936. Nebyl to rok nikterak příznivý a důsledky hospodářské krize se nutně projevovaly i na životních podmínkách nejen prostých lidí, ale i sedláků a střední třídy obyvatelstva. Nejinak tomu bylo i v Horních Počernicích. Lidé si pomáhali i drobnými krádežemi na obecním i panském majetku. A před zimou bylo třeba zajistit i dostatek paliva, především dřeva. Krádeže dřeva z obecního lesa byly proto na denním pořádku. Obecní les, který obec odkoupila od Lichtenštejnů, stále ještě spravovala Lichtenštejnská správa, která však na dohlídku nestačila. Proto byl na dohlídku obecního lesa ustanoven Jaroslav Votroubek, který byl jinak hlídačem a hajným na Stárově velkostatku. Pomáhali mu i obecní strážníci. Vše bylo však marné. I když hajný Votroubek nahlašoval téměř 10 drobných přestupků denně, krádeže dřeva pokračovaly. Situace došla až tak daleko, že za jedinou noc bylo v lese poraženo a odvezeno až 30 dubů. Snaha obecních četníků i hajného se tak zdála naprosto marná. Nebyli schopni les hlídat denně a největší krádeže se vždy staly v době, kdy neměli hlídku, nebo se pohybovali na jiném konci lesa. Zdálo se, že i obecní zastupitelstvo si neví se situací rady a někteří zastupitelé ani neměli zájem krádeže dřeva nějak razantně řešit. Dřevo na zimu potřeboval každý a vytěžit a odvézt z lesa 30 stromů za noc nezvládne jednotlivec. Ale jak se říká: „Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne.” No a ono se opravdu utrhlo.
Záznam z obecní kroniky
Byl krásný zářijový den a do počernických lesů si vyšli na houby kpt. Rudolf Riedl – bývalý policejní velitel policejního okrsku Praha 1 a soudní rada ve výslužbě Josef Rokos. Pánové během krásného odpoledne prošli lesem od Dolních Počernic a došli až k restauraci “U Němečků” . Košíky měli téměř plné a značně jim vyhládlo. Dali si několik piv a požádali majitele restaurace, jestli by pro ně nezajistil automobil na odvoz do města. Ten ochotně přislíbil a poslal učedníka za místním autodopravcem Jiřím Pospíchalem, aby pány odvezl. Pospíchal mimo nákladního vozu měl i osobní vůz Praga Alfa, se kterým občas vozil místní honoraci do Prahy za zábavou. Kolem páte odpoledne Pospíchal přijel a pánové se pohodlně usadili do vozu i s plnými košíky a zamířili do Prahy. Pospíchal si všiml, že se jedná zřejmě o dobře situované zákazníky, tak navázal debatu, aby zjistil, kolik by si asi mohl za cestu naúčtovat. Oba pánové byli z minulosti zvyklí nesdělovat svoje postavení a funkce, takže se představili jako podnikatelé s uhlím a cukrem. Řeč zdárně plynula a společně si postěžovali na současnou těžkou dobu a nedostatek téměř všeho. Pospíchal, jako zdatný podnikatel, okamžitě nabídl své služby s autodopravou a současně i možnost dodat palivové dřevo. Zmínil se, že zdejší obecní lesy sice Počernice koupili od Lichenštejnů, ale zatím nebyl převod zaknihován. Správu tedy dál formálně vykonává Lichenštejnské panství. Skutečně však lesy hlídá hajný a místní četnictvo, a to tak, že se předem domluví, které dny bude hlídat a kde. V ten den pak místní parta pod vedením jakéhosi Zoukala vyrazí do lesa a vykácí jednu až dvě fůry dřeva. On je pak odveze na dvůr k Zoukalovi , který je nařeže na palivo a prodá. O výtěžek se pak zřejmě dělí i ti z obecního zastupitelstva, kteří tuto činnost kryjí. No a bylo vymalováno. Pánové poděkovali za svezení a slíbili, že budou o nabídce uvažovat . No a tak se také stalo. Místo úvahy o možném obchodě navštívili Policejní komisařství v Karlíně, pod které Počernice patřili a seznámili velitele Josefa Koliáše s tím, co zjistili. No a pak už mělo vše poměrně rychlý spád. Policie v civilu si pohlídala usedlost pana Zoukala a jednu již říjnovou noc ho tam překvapila i s jeho partou a autodopravcem Pospíchalem. Ještě tu noc se všichni ke všemu doznali a samozřejmě označili i ty , kteří o jejich počínání věděli a zřejmě ho kryli. Dokázat se však podařilo jen tu jedinou fůru dřeva, takže mimo peněžité tresty i pro místní strážníky vše skončilo jen velkou ostudou. Hajnému nedokázali, že o krádežích věděl. No a jak to bývá těm kteří v obecním zastupitelstvu snad, nebo možná o tom všem věděli nebylo možné jakoukoli vinu prokázat.
Přesto můžeme říci, že náš příběh končí šťastně. Od té doby se v lese přestalo ztrácet dřevo v tak velkém rozsahu a zůstalo jen u drobných krádeží klestí, které asi k životu u lesa patří.
Jan Brunner
