K devadesátým narozeninám si Pavel Kohout napsal hru Lízinka. Její hlavní hrdinkou je dívka, která se pro nedostatek jiných talentů začne učit na kata, respektive na katyni. A pro premiéru své nejnovější hry si světoznámý spisovatel vybral počernický ochotnický soubor. Proč, o tom jsme si povídali s režisérkou Janou Sůvovou.
Máte s sebou zajímavou knihu, Vláčen, věšen a rozčtvrcen…
To je moje studijní literatura už od listopadu, kdy jsme začali zkoušet (směje se). Je to ovšem vážná kniha o popravách a mučení napříč staletími. Velmi popisná, plná obrázků, při režírování se chci o tématu hry vždy dozvědět co nejvíce.
Proč si Pavel Kohout pro nastudování své nové hry Lízinka vybral právě hornopočernický ochotnický soubor?
On totiž viděl obě hry, které jsme od něj hráli. Divadelní parafrázi Čapkova románu Válka s Mloky a Dvanáct, což je hra o dvanácti absolventech DAMU, jejichž studentskou soudržnost otestuje realita ve společném divadelním angažmá. Na hru Dvanáct dodnes vzpomínají i sami herci, kteří tehdy byli v podobné životní situaci, v hektickém, ale i nostalgickém období konce střední školy. Možná právě proto Pavel Kohout ocenil propracovanost charakterů i hloubku vztahů, do kterých jsme se během nastudování hry dokázali ponořit a přenést je na jeviště. Snad prý i lépe než někteří profesionálové. No a když loni zdramatizoval pan Kohout svůj román Katyně, přišel přímo za námi, že si přeje, abychom ji ve světové premiéře nastudovali právě my.
Premiéry ale bude mít Lízinka hned dvě…
Ano, na první premiéru 6. dubna si diváky zve pan Kohout osobně. Jsou to většinou jeho známí, přátelé a kolegové. Účast potvrdila například paní Drahokoupilová, pan Höschl, pan Rusnok, režisér Polesný, architekt Hlupý, pan Uhde nebo paní Rakušanová. Pro veřejnost budeme mít premiéru 13. dubna.
Prostředí, do kterého Lízinka diváky zavede, je poněkud morbidní. Jak jste si poradili se surovostí výuky pro studenty-katy?
Na konci jedné schůzky se na nás pan Kohout otočil a s úsměvem prohlásil, abychom nezapomněli, že Lízinka je veselohra. A toho se držíme asi všichni. Když si hru pročítáte, je vám všelijak, vnitřně se bouříte proti vší té krutosti. Ale pak se do ní během čtených zkoušek ponoříte a pod tím všudypřítomným zlem objevíte novou linku příběhu, absurditu i společenské varování. A nutno také podotknout, že z dramatického zpracování vypadly oproti románu ty nejdrsnější pasáže. I násilí se sexuálním podtextem je pouze naznačeno.
Katyně byla napsaná před padesáti lety. Čím osloví dnešního diváka?
Autor do románu přenesl své zkušenosti z období normalizace, kterému nedokázal čelit jinak než ironickým cynismem. Kniha ukazuje, jak si my lidé zvykneme i na ty nejzrůdnější krutosti, pokud jsou dávkovány postupně a není síla, která by řekla dost! V tom je to téma až příliš aktuální. Pokud se nepoučíme, bude se historie opakovat. I proto jsme hru věnovali demokracii, svobodě a evropanství. Vždyť letos je to už 30 let od pádu komunismu. V této souvislosti dělá absurdní prostředí z Katyně velmi živý román.
Jak jste si poradili s kulisami?
Hra je psaná pro profesionální jeviště, předpokládá otočnou plošinu, kterou se mění scény, hra využívá i projekci. Pan Kohout nám ale dal naprosto volnou ruku, mohli jsme upravovat, co jsme potřebovali. Jediné, na čem trval, byly dialogy, na premiéru musely texty zůstat v nezměněné podobě. Ale v reprízách si prý můžeme přizpůsobit i je (usmívá se). Hru nese hlavně příběh, kulisy proto máme minimalistické, katedra, školní židle a tři posuvné zástěny. Na ně se třeba promítá rudá barva v momentě, kdy Lízinka doma ve vaně zabíjí kapra.
Hru spolurežírujete se svou dcerou, Klárou Šimicovou. Jak se Vám taková spolupráce líbí?
Líbí, a moc. Dcera je jiná generace, střetáváme se v pohledu na divadlo. Pro mě je důležité, aby vše podpořilo divácký zážitek, i správná tloušťka copu herečky. Nic mě nesmí od jejího výkonu rušit. Dcera ale zastává moderní pojetí divadla, pro které je důležitý herecký výkon a emoce, kterou přenese na diváka. A myslím, že tento střet, samozřejmě v přátelském smyslu slova, naší společné režii moc svědčí. Zvlášť v tomto kuse. Je to totiž to nejnáročnější, co jsem kdy režírovala.
Čím to, že ochotníky z Počernic vnímáme v kvalitě představení téměř jako profesionální soubory?
Je to Dáda Stoklasa a to, čemu nás naučil. Předal nám lásku k divadlu. Dbal i na to, abychom se podporovali navzájem a chodili na svá představení. Vychoval několik generací herců a my to teď předáváme dál. Důležitá je i podpora naší městské části, a tu jsme naštěstí vždycky měli.
Pavel Kohout (* 20. července 1928 Praha)
Český a rakouský básník, prozaik, dramatik, jeden z představitelů tzv. budovatelské poezie, později významný spisovatel samizdatu v exilu. Z počáteční bezvýhradné podpory stalinismu postupně názorově vystřízlivěl, účast na pražském jaru vyvrcholila spoluautorstvím Prohlášení Charty 77 a následným nuceným odchodem do exilu.
Mnohé z jeho tvorby bylo úspěšně zfilmováno nejen u nás, ale i v zahraničí (Hodina tance a lásky, Nápady svaté Kláry, Konec velkých prázdnin), autor sám se několikrát chopil i režie (Ucho, rakouské zpracování). Dramaticky zpracoval Válku s mloky, vedle románu Katyně si velkou mezinárodní pozornost získala i Hvězdná hodina vrahů, Kde je zakopán pes nebo Malá hudba moci.
Katyně (1978)
Román o dospívající dívce Lízince, která se nedostane na střední školu a začne navštěvovat speciální humanitní obor s maturitou – školu pro katy. Náplní studia jsou popisy mučení, historie popravování a praktická výuka. Humoristický pohled na lidské krutosti a praktiky totalitní moci a také nebezpečnou schopnost lidí smířit se s absurdní situací byl úspěšně vydán v mnoha jazycích.
Zdroj: Divadlo Horní Počernice, wikipedie
Lízinka
Autorská adaptace románu Katyně
Premiéra: 13. dubna 2019, Divadlo Horní Počernice
Režie: Jana Sůvová a Klára Šimicová
Hrají: Lenka Kožíšková, Michal Král, Klára Šimicová, Pavel Sůva, Ondřej Krásný, Jan Hrudka, Jakub Karlíček, Jan Šimice, Štěpán Sýkora, Kamil Blažek, Stanislav Spitzer, Jaroslav Spitzer, Antonín Matyska, Jiří Špaček, Jan Hohenberger, Jan Procházka
Ochotníci zahrají představení jako benefiční pro rodiny postižené požárem domu v Chodovické.
„Lízinku jsme si pro potřeby našeho jeviště mohli upravit, jak jsme chtěli. Jediné, na čem Pavel Kohout trval, byly dialogy. Na premiéru musely texty zůstat v nezměněné podobě. Ale v reprízách si prý můžeme lehce přizpůsobit i je,” usmívá se spolu-režisérka Jana Sůvová.
