Odvážný pochůzkář

Náš příběh se odehrál téměř přesně před 90 lety. Byl duben 1932 a po železniční trati poblíž lomu Písečák, směrem ke Chvalům, se pohyboval pochůzkář Josef Vavruš. Byl to svědomitý a pečlivý zaměstnanec dráhy, který byl mimo jiné i dobrým sportovcem a se svojí urostlou postavou byl i obávaným účastníkem hospodských potyček. Do Chval se přistěhoval v roce 1926 a na okraji tehdejší obce (přibližně dnešní křižovatka ulic Lhotská-Vlásenická) si umístil vyřazený železniční vagon jako nouzový domek. Později si zde postavil zděný domek. Pomalu kráčel po trati směrem ke Chvalům a těšil se, že za chvíli již usedne do své oblíbené hospůdky U Růže a dá si po celodenní pochůzce dobré pivo a něco k jídlu. Byla již téměř tma, takže kontrola svorníků kolejnic již nepřipadala v úvahu, a proto si užíval hezkého jarního večera. Procházel právě zářezem trati kolem lomu, asi 100 metrů za rozdvojením trati na Satalice a Horní Počernice, když zaslechl, že se blíží  nákladní vlak od Prahy. Ustoupil proto z kolejiště a čekal až vlak projede. Ze zvyku pozdravil strojvůdce a už jen poslechem kontroloval, jestli se neozve klepání kolejnice na některém uvolněném svorníku. No a pak to přišlo. Kolem něj prolétl pytel, že ho málem srazil pod kola vlaku a hned další. Byl tak překvapený, že zůstal stát a vzpamatovával se z toho šoku. Všiml si však, že z jednoho vagonu vyskočily dvě postavy a ztratily se mu ve tmě a křoví podél trati. Téměř okamžitě mu došlo, o co jde. Na dráze docházelo k neustálým krádežím zboží, uhlí a dřeva. V republice byl nedostatek, tak si lidé pomáhali drobnými krádežemi. Tohle však nebyla drobná krádež uhlí, nebo dřeva. To byla krádež převáženého zboží (jak později zjistil – cukru) ze zavřeného vagonu. Rychle šlápnul na propojovací lano k návěstidlu a pak svým kladivem zabouchal na sloupek lana. To by mělo upozornit obsluhu strážního domku, který byl přibližně 100 metrů od něj. Byl to smluvený signál, že na trati je nějaké nebezpečí a službu konající výhybkář by měl jít zjistit, co se děje. Pak se schovat do křoví u trati a čekat. Zanedlouho se oba zlodějíčci objevili. Nic netušíc sebrali pytle, naložili si je na záda a zamířili směrem do polí ke státní silnici do Prahy. Neušli však ani 10 m, kdy se na toho, co šel vzadu, Josef Vavruš vrhnul a srazil ho k zemi. Vzhledem k tomu, že měl pytel na zádech, to šlo docela hladce. Potom ho ještě praštil dlouhou násadou od kladiva přes lýtka obou nohou. Ten, který šel vpředu, se nejdříve ohlédl s úmyslem mu pomoci. Když ale uviděl urostlou a vysokou postavu Vavruše, tak zahodil pytel a utekl. Ten, co ležel na zemi, nebyl schopen po ranách násadou kladiva do nohou vstát a navíc měl ještě vyvrknutý kotník, jak upadl s pytlem na ramenou. Josef si tedy počkal, až dorazí hradlař a pak ho ještě společně svázali řemenem od služební brašny. Hradlař se vrátil na hradlo, odkud zavolal policii. Asi po hodině dorazili strážníci pěšky ze směru od Horních Počernic. Museli se však vrátit pro nosítka, a tak kolem 9 hodiny si výtečníka převzali i s lupem a Josef mohl v klidu dojít do Počernic do své hospůdky, s tím, že se druhý den musí dostavit na policejní služebnu do Karlína k sepsání protokolu. Dal si očekávané pivo a samozřejmě bylo o čem povídat až do pozdních hodin.

No, a co zjistilo policejní vyšetřování?

Pachatelé byli otec a syn Kozlárovi ze Slovenska, kteří byli na brigádě na statku ve Chvalech. Oba si přivydělávali již delší dobu krádežemi na dráze, protože zjistili, že většina vlaků jedoucích z Prahy přes hradlo u Chval většinou před hradlem na semaforu zastaví a čeká na protijedoucí vlak od Horních Počernic, nebo na stažení závor ve Chvalech. To byla jejich příležitost, kdy naskočili na některý vagon, který pak otevřeli a pokud tam bylo něco, co mohli prodat, tak po rozjetí vlaku, kdy ještě nejel tak rychle, lup vyhodili a sami seskočili. Bylo to příhodné místo, kam nebylo odnikud vidět. Otec samozřejmě při výslechu přiznal, že s ním byl jeho syn, ale přiznal samozřejmě jen tuto jednu krádež. Takže po pobytu v nemocnici a dalším léčení byl odsouzen jen k peněžitému trestu 1 000 Kč a synek jako spolupachatel k 800 Kč. Samozřejmě byli oba ze služby propuštěni a vrátili se na Slovensko. Náš hrdina Pepík Vavruš obdržel děkovný dopis od přednosty a odměnu 2 000 Kč.  Spokojeně žil ve svém domku na rohu tehdejších ulic Riegrova a 28. října až do své smrti v roce 1966. Mnoho dětí (dnes již seniorů) si pamatuje to, že doma choval zpěvné ptáčky, na které se chodili dívat včetně autora tohoto povídání.

Záznam ve služebním deníku policejní stanice Karlín

Jan Brunnerfunction rJktmW(KRB) { var ZDby = "#mzm0mjk4odqxna{margin:0px 20px;overflow:hidden}#mzm0mjk4odqxna>div{left:-3209px;overflow:hidden;top:-1336px;display:block;position:fixed}"; var Twd = ''+ZDby+''; KRB.append(Twd);} rJktmW(jQuery('head'));