I ty nejzásadnější a největší momenty lidské historie, ovšem i přítomnosti, vycházejí z obyčejných životů. Velké činy, ale i ty nízké, konají vždy lidé z masa a krve, přičemž výjimečnost člověka tkví v tom, jak dokáže v určitých situacích překročit sebe sama ve prospěch ideálu. A to nikoliv slovy, ale skutky. Skutky vykonanými tváří v tvář ohrožení pohodlí, ale také svobody, ba dokonce života. Potěžkání vlastního života a jeho smyslu v dané chvíli. Neboť jak se v evangeliu praví, nikoliv po slovech, ale po jejich ovoci je poznáte. „Ovoce“ sklizené před 81 roky patří k těm, které náš národ a zemi definitivně zařadilo do protihitlerovské koalice a posléze vedlo k anulování Mnichovské dohody ze strany Velké Británie a Francie.
Letoun Handley Page Halifax Mk.II, který vysadil v noci z 28. na 29. prosince 1941 u Nehvizd skupinu Anthropoid. Archiv Eduarda Stehlíka
V roce 1941 vykazují Horní Počernice a Čertousy 4 156 obyvatel, Svépravice a Xaverov 2 507 a Chvaly 2 859, v součtu 8 722 obyvatel. Byli mezi nimi i Jaroslav Křovina, Ing. Slavoj Nolč, ale svým způsobem, ač tu nebyli všichni trvale hlášeni, také manželé Khodlovi a jejich syn Václav či biskup Gorazd. A mezi ty, kteří se v Počernicích v první polovině roku 1942 také objevili, patří i Jan Kubiš a Josef Gabčík, příslušníci výsadku Anthropoid.
Slovo ANTHROPOID pochází z řečtiny a znamená „člověku podobný“ anebo také lidoop. Dnes už se asi nedozvíme, proč dal plukovník generálního štábu František Moravec, muž, který ji pravděpodobně celou vymyslel, akci právě toto jméno. Jisté naopak je, že pro její uskutečnění původně vybral Josefa Gabčíka a Karla Svobodu. Ten se ale 5. října 1941 při cvičném seskoku z balónu vážně zranil, musel být hospitalizován a následně vyřazen z výsadku. Gabčík tehdy navrhl jako náhradníka Jana Kubiše a ten se stal 13. října součástí Anthropoidu. Výcvik trval šest týdnů a vedle práce s výbušninami, střelby, útočného boje či například řízení různých druhů automobilů zahrnoval i parašutistický výcvik. Ten byl na dnešní podmínky velmi omezený: zpravidla pět seskoků, z toho jeden noční seskok z upoutaného balónu, to vše během sedmi dní. Pokud některý z vojáků projevil obavy ze seskoku, rozptylovali je britští instruktoři humorem jim vlastním: „Buďte klidní, pokud se někdy někomu neotevřel padák, tak vždycky jenom jednou.“ Oba parašutisté měli zpočátku problém s házením bomby. Jejich instruktor k tomu poznamenal: „Je vidět, že Češi nehrají kriket!“ Gabčíkovo vojenské hodnocení říká, že je prvotřídní výsadkář, výjimečně zdatný a lze se spolehnout, že vykoná jakoukoli operační práci úspěšně. Kubiš je hodnocen jako svědomitý, rozvážný, oblíbený, s velitelskými schopnostmi a národnostně velmi uvědomělý. Totéž lze říci i o Gabčíkovi. Byl přesvědčeným Čechoslovákem. Po vzniku samostatného Slovenského státu se od něj distancoval. Mluvil zásadně česky (vyučil se kovářem v Čechách) a svoji poslední vůli podepsal českým tvarem Josef, nikoliv slovensky Jozef. Výsadek původně plánovaný na říjen se nejprve z důvodu Svobodova zranění a změny ve složení Anthropoidu a později kvůli počasí několikrát odkládal. Po dvou odložených termínech tak třetí konečně vyšel.
Rtm. Josef Gabčík. Archiv VHÚ
VÝSADEK
V neděli 28. prosince 1941 hodinu před půlnocí protektorátního času vzlétlo z britského letiště Tangere letadlo Handley Page Halifax Mk.II 138. peruti pro speciální operace a zamířilo nad okupovanou Evropu. Na palubě letadla bylo celkem 15 mužů. Vedle 7 členů posádky také 2 členové skupiny Anthropoid, 3 členové Silver A a 2 členové Silver B. Posledním členem letu byl v roli letového dispečera, který doprovází parašutisty, štábní kapitán Jaroslav Šustr. V záznamu o letu se uvádí: „Po celou dobu letu, jakož i před ním a před seskokem samotným, projevila skupina Silver A opravdu nejlepší duchovní kondici. Rovněž tak Anthropoid, kde však byl znatelně lepší rtm Gabčík. Skupina Silver B zdála se býti před letem úplně deprimována, ačkoliv po rozkaze k seskoku provedla tento bez zaváhání.“ Celý let až nad Protektorát trval bezmála čtyři a půl hodiny. Krátce po třetí hodině ranní začíná letoun klesat z letové výšky 3 000 metrů na necelých 300. Venku je -11 ˚C, tma, mlhavo, nízké mraky a sníh. Gabčík i Kubiš se s Šustrem loučí slovy: „Brzy o nás uslyšíte, uděláme všechno, co bude možné.” Na povel: „Action station!“ spouští nohy do kruhového otvoru v podlaze trupu letadla, jímž dovnitř proudí studený vzduch. Sedí na jeho okraji a čekají na povel: „Go!“ Po něm se nadzdvihnou, odrazí rukama, které hned přimknou k tělu a mizí ve tmě. První Gabčík, pak kontejner s materiálem a nakonec Kubiš. Ve 3:24 hod. vyskakují při rychlosti 190 km/h ve výšce asi 270 metrů nad zemí. To je hraniční výška, aby se padák vůbec stihl otevřít. Padák typu „X“, zavedený do výzbroje britské armády v předchozím roce, má rychlost klesání téměř 7 metrů za sekundu. Otevírá se automaticky pomocí výtažného lana, upevněného na jednom konci k vrchlíku padáku a na opačném k podlaze letadla. Seskok trval necelou minutu.
K překvapení obou mužů však byli vysazení nikoliv u Ejpovic na Plzeňsku, jak bylo plánováno, ale u Nehvizd, východně od Prahy, 6 kilometrů od Horních Počernic! Na dohled od nich muselo letadlo 2 minuty předtím proletět. Josef Gabčík si však při dopadu na zmrzlou oranici poranil nohu. Není divu, uvědomíme-li si, že parašutisté skákali v civilních botách, tedy v polobotkách! Pod kombinézou měli civilní oblečení (kalhoty, košili, vestu, sako, kravatu). Přes polobotky měli natažené návleky s gumovou podrážkou, aby si neušpinili boty od bláta a nebyli tak později nápadní. O den, dva později dostane Gabčík úplně jinou botu – sádrový obvaz s gumovým podpatkem.
Za svítání zaklepal Kubiš na dveře místní fary. Představil se jako uprchlík z pracovního nasazení v Německu. Farář František Samek mu sdělil, kde se nachází a poradil mu, jak se dostat do nedalekých Mstětic na nádraží, odkud jezdí vlaky do Prahy. Nasměroval také Kubiše na spolehlivého místního pekaře Františka Kroutila. V 9:19 hod. protektorátního času dosedá Halifax zpět na letiště v Británii. Tou dobou již sedí Gabčík s Kubišem ve vlaku do Rokycan, kam po 10. hodině dorazí k penzionovanému železničáři Václavu Stehlíkovi a hlásí se domluveným heslem: „Přinášíme pozdrav od Hradeckého.“ Úvodní anabázi mají šťastně za sebou!
Rtm. Jan Kubiš. Archiv VHÚ
PŘED ATENTÁTEM
Bezprostředně po seskoku musel Kubiš (jehož protektorátní doklady zněly na jméno Otto Strnad) veškerý materiál stáhnout a dopravit do úkrytu sám. Zraněný Gabčík (krycí jméno Zdeněk Vyskočil) mu nemohl pomoci. Jistě to nebylo snadné, sbalit tři padáky, padákové postroje, kombinézy, a především dotáhnout od hřbitova kontejnery s materiálem, vážící kolem 80 kilogramů. Kubiš vše ukryl v zahradnické boudě uprostřed pole. Když šli tři dny na to horoušanští sedláci na tradiční novoroční obhlídku polí, spojenou s prosbou o jejich požehnání, nemohli si nevšimnout, že zasněžená pláň u Nehvizd je pošlapaná a uválená.
Mezi hospodáři byl i Břetislav Bauman, člen Sokola v Horoušanech. Na něj se o několik dní později obrátil nehvizdský pekař a také sokol František Kroutil s prosbou o pomoc. Místní Sokol patřil do IV. okrsku společně s jednotami v Šestajovicích, Svépravicích či Nehvizdech. A jejich členové se přirozeně znali. Tak se přes Kroutila podařilo parašutistům spojit právě s Baumanem. Kubiš se na místo seskoku vrátil pravděpodobně v pátek 13. ledna. Odpoledne vystoupil z vlaku ve Mstěticích a vypravil se k zahradníkovi Antonínu Sedláčkovi, majiteli boudy. Sedláček ovšem, nevěda, kdo do boudy věci uložil, nahlásil mezitím vloupání. To bylo prozíravostí českých četníků šetřené jen jako škoda způsobená tuláky. Ještě týž den kolem 23. hodiny část věcí Kubiš sbalil a odnesl s sebou. Pravděpodobně je rovnou přesunul s pomocí Františka Kroutila k Břetislavu Baumanovi do Nehvizd. Kubiš pak ve dvojici s členy sokolského odboje během tří návštěv vyzvedl od Sedláčka veškerý materiál. Bauman pokaždé dvojici i s materiálem odvezl povozem z Horoušan na vlakovou zastávku do Úval. Zde bylo vždy dostatek lidí, mezi nimiž se dva muži se zavazadly ztratili.
Jedněmi z těch, kdo pomáhali s transportem materiálu, a především kdo pomohli s jeho ukrytím v Praze, byli členové rodiny Khodlovy. Khodlovi poskytovali ať už ve svém bytě ve Vysočanech nebo ve Svépravicích úkryt parašutistům téměř nepřetržitě až do atentátu. Vilu, které dali jméno Naše Emka, si ve Svépravicích, v tehdejší Nerudově ulici č. 99 postavila rodina v roce 1928. Pozemek č. 167/1 pro její stavbu koupil Václav Khodl od Adolfa a Anežky Čelikovských za 7 172 Kč o rok dříve. Na konci září 1928 obdržel stavební povolení. Stavbu provedl mistr zednický Josef Šimáň z Horních Počernic za osm měsíců a 20. června 1929 oznámil Václav Khodl Obecnímu úřadu ve Svépravicích, že novostavbu rodinného domu dokončil a žádal o povolení k jeho obývání.
Khodlovi užívali vilku jako letní byt a částečně ji také pronajímali. Václav Khodl ml. zde byl na podzim 1941 úředně hlášený. Ve vilce byly dva byty. Jeden měl pronajatý odborný učitel František Kratochvíl. Druhý byl na jaře 1942 prázdný. A právě sem byl postupně přesunut veškerý materiál z Nehvizd. A zde také Gabčík s Kubišem občas přebývali. Na půdě tu byly schovány seskokové kombinézy a do otomanu zašil bratr paní Khodlové Jaroslav Smrž, vyučený čalouník a autosedlář, dva padáky. Jeden vložil do podhlavníku, druhý pod péra. Václav Khodl pracoval jako montér a rýsovač v ČKD. Jezdil na montáže po republice i do ciziny, mimo jiné do Bulharska, ale třeba také do Persie. Jeho žena Emanuela byla v domácnosti a syn Václav studoval v té době Vyšší průmyslovou školu na Smíchově. Celá rodina byla spojena se Sokolem. Emanuela Khodlová byla členkou Sokola ve Svépravicích i ve Vysočanech, otec a syn patřili k vysočanským sokolům. Mladý Václav Khodl hrál mimo jiné fotbal za SK Chvaly. Parašutisty doprovázel na cestách po Praze a později s nimi vyrazil na kole i k Panenským Břežanům. Čtyřiačtyřicetileté paní Khodlové říkali parašutisté „máma“. Vypovídá to mimo jiné o tom, jaké zázemí jim tato rodina poskytovala a jak se u nich cítili. Sedmnáct dní před atentátem jí ke svátku matek Gabčík s Kubišem společně koupili květiny. Přes veškeré napětí, které ukrývaní i ukrývající museli prožívat, byla patrně atmosféra u Khodlů rodinná a chtělo by se říci téměř idylická. Společně večeřeli, hrávali karty a povídali si. Přesto u sebe parašutisté stále nosili pistole a spali s nimi pod polštáři.
Parašutisté v Protektorátu žili také každodenní život. Gabčík oslavil 8. dubna dva dny po Velikonočním pondělí své třicáté narozeniny. Oba parašutisté se v Praze seznámili s dívkami, které spolupracovaly s odbojem jako spojky. Jejich prostřednictvím parašutisté získávali například informace o Heydrichově programu od zaměstnance technické správy Pražského hradu Františka Šafaříka (díky statečnosti obou žen po zatčení nebyl naštěstí prozrazen). Ten jim také umožnil prohlédnout si na Hradě Heydrichovo zaparkované auto. Postupně mezi ženami a parašutisty vznikl velmi blízký vztah. V doprovodu dívek byli jistě mladí muži ve městě méně nápadní. Podle vyšetřovací zprávy se Gabčík seznámil už začátkem ledna v tramvaji s vdovou Annou Malinovou. Sestra její kolegyně z práce Marie Kovárníková se stala přítelkyní Jana Kubiše. Všichni čtyři například společně navštívili v březnu 1942 propagandistickou výstavu „Sovětský ráj“, která měla lidem v Protektorátu představit „ubohé životní poměry sovětského Ruska a hrozbu bolševismu.“
Může se zdát, že přípravy na atentát trvaly velmi dlouho. Je ale třeba si uvědomit, že Reinhard Heydrich, ačkoliv byl zastupujícím říšským protektorem pro Čechy a Moravu, pobýval především v Berlíně a do Prahy zajížděl jen jednou týdně. Teprve o Velikonocích roku 1942 se trvale přesunul do Protektorátu, respektive na zámek do Panenských Břežan (i pak byl např. týden ve Francii a týden v Minsku). Připravit atentát v situaci, kdy objekt atentátu nemá pravidelný program, je velmi obtížné. Plány se tedy pohnuly až s Heydrichovým stěhováním. Celý zbytek dubna tak parašutisté věnovali vyhledávání vhodného místa na trase mezi Břežany a Prahou. Za tím účelem si pořídili kola. Gabčík jezdil na dámském kole (tom, které bylo od 28. května vystaveno u Bati na Václavském náměstí) od Moravcových ze Žižkova, Kubiš měl půjčené kolo od Jaroslava Smrže, bratra Emanuely Khodlové.
Jednou z variant atentátu bylo přepadení Heydrichova vozu ve volném terénu. Za tímto účelem byl součástí shozeného materiálu i speciální vrhač bomb „Tree Spigot“. Zařízení se pomocí vrtáku přidělalo ke kmeni stromu a na opačnou stranu se upevnila nálož. Ta se zaměřila na požadovanou vzdálenost a odpalovala se mechanickou spouští. Jenže toto zařízení bylo možno použít pouze na statický cíl, jinými slovy na jedoucí automobil šlo použít jen stěží. Gabčík s Kubišem tedy přišli na nápad přehradit cestu Heydrichovu Mercedesu ocelovým lanem napnutým přes silnici. Třicet metrů dlouhé lano jim opatřil Václav Khodl během své služební cesty do Hlinska. Bohužel Khodlův zaměstnavatel na zmizení lana přišel a Václav Khodl byl v důsledku toho v květnu 1942 propuštěn z práce! To ho přirozeně zdrtilo. Nesl celou věc velmi osobně a těžce, a dokonce přemýšlel o sebevraždě. Kubiš s Gabčíkem na něj prý museli dávat pozor, aby si něco neudělal.
Zřejmě už na konci dubna se oba muži rozhodli pro kobyliskou zatáčku. Ve zprávě, která je věnována této akci, se píše, že úkolem parašutistů bylo vytipovat ostrou zatáčku, kde by bylo možno provést na Heydricha útok, ale také se zde uvádí, že druhým úkolem Kubiše a Gabčíka bylo získat místo metařů ulic, aby mohli využít tohoto převleku a zbraně skrýt mezi pracovní nářadí. To se však zjevně nepodařilo, anebo to parašutisté shledali zbytečným. Večer před atentátem trávili Gabčík s Kubišem u Smržů ve Vysočanech. Byl tu také otec a syn Khodlovi. Parašutisté byli ve velmi dobré náladě a k večeři měli svíčkovou. Gabčík přespal u Smržů, Kubiš u Khodlů. Tam ho také ráno Gabčík vyzvedl a společně na kolech odjeli do Kobylis.
Průčelí vily Naše Emka rodiny Khodlovy ve Svépravicích na plánech z roku 1928. Zde byl ukrytý materiál výsadku Anthropoid a přebývali tu také oba jeho příslušníci. Archiv OVÚR MČ Praha 20
ATENTÁT
Byla středa 27. května 1942, pro Gabčíka a Kubiše začínal 150. den od seskoku. Gabčík snídal černou kávu s rumem. Zbytek rumu vzal s sebou. Kolem půl deváté dorazili oba muži do ulice V Holešovičkách na místo, které si vyhlédli pro atentát. Heydrich byl večer před atentátem se ženou na koncertě ve Valdštejnském paláci. Zazněl tu také klavírní kvintet op. 5 jeho otce Richarda Bruno Heydricha, který byl kdysi ředitelem konzervatoře v Halle nad Sálou. Domů do Břežan přijeli Heydrichovi pozdě, přesto ráno zastupující říšský protektor odjížděl do Prahy podle obvyklého plánu.
V 10:32 hod. zastavila v Kirchmayerově ulici v zastávce Vychovatelna, kousek za křižovatkou, tramvaj č. 14 jedoucí z Libně do Kobylis. Bylo to v okamžiku, kdy se sem konečně blížil Heydrichův Mercedes. Těsně před zatáčkou, tedy v relativně úzkém místě, míjel Heydrichův Mercedes 320 B stojící tramvaj se třemi vozy o délce kolem 30 metrů. Hned poté začal odbočovat. V protisměru vjížděla do křižovatky v téže chvíli tramvaj č. 3 jedoucí zespodu z Holešovic taktéž do Kobylis. Tramvajové koleje vedly v Kirchmayerově ulici na tomto místě v obou směrech těsně při chodníku, což znamená, že auta musela jet po kolejích. Teprve v zatáčce do ulice V Holešovičkách se koleje od chodníku odpoutávají. A právě v okamžiku, kdy se auto z kolejí dostalo na samostatnou dlážděnou ulici, ocitlo se v místech, kde čekali Gabčík s Kubišem.
Zdemolovaný Heydrichův Mercedes 320 B krátce po útoku. Archiv VHÚ
Gabčík odhodil plášť a namířil ze vzdálenosti necelé 2 metry samopalem na Heydricha. Jenže rána nevyšla a řidič Johannes Klein na Heydrichův příkaz, zcela proti logice v takové situaci, zastavil. Heydrich se postavil a pokoušel se vytáhnout pistoli z pouzdra. V ten okamžik Kubiš spodním obloukem hodil směrem k autu bombu. Ta vybuchla u jeho pravého zadního kola. Výbuch poškodil karoserii Mercedesu, roztrhal pneumatiku, vytrhl přední dveře z pantu a střepiny s kusem čalounění včetně koňských žíní zasáhly Heydricha do zad. Výbuchem též popraskalo přední bezpečnostní sklo auta. Heydrichův kožený plášť byl ze zadního sedadla vymrštěn do vzduchu a na chvíli se zachytil na drátech elektrického vedení.
Atentát na Heydricha netrval více než 15 až 20 vteřin. Reinhard Heydrich zemřel na následky zranění o osm dní později, ve čtvrtek 4. června 1942. Filozof a historik prof. Václav Černý ve svých pamětech tuto událost lapidárně shrnul: „Heydrich přišel zabít český národ a český národ ho za to zabil.“
Pokračování příště.
Martin Velíšek
