Operace Anthropoid 2. část

Operace Anthropoid 2. část

„Z hlediska vyššího principu mravního vražda na tyranu není zločinem,“ říká profesor Málek v Krejčíkově filmu Vyšší princip, jenž se odehrává v období tzv. heydrichiády. Zvykli jsme si v souvislosti s útokem na Reinharda Heydricha užívat pojem „atentát“, je ale dobré vědět, že tento termín cíleně použila německá propaganda. Pojem atentát se objevil takřka okamžitě na plakátech s výzvou k oznámení jakékoliv informace vedoucí k dopadení pachatelů. Celou kampaň, která měla od počátku představit událost jako cosi hanebného a odsouzeníhodného, připravilo IV. oddělení Úřadu říšského protektora, a to v souladu s programem protičeské propagandy. Už sama slovní vazba „spáchat něco“ má negativní význam. Jenže v případě útoku na Heydricha šlo o vojenskou akci speciálně vycvičených vojáků, a nikoliv teroristů.

Vila Khodlových Naše Emka ve Svépravicích. Archiv Jaroslava Čvančary

MÍSTO ÚTOKU

Je 27. května 1942 10.35 hodin. Na chodníku asi deset metrů nad zdemolovaným Heydrichovým vozem zůstal ležet samopal a balonový plášť. Obojí odhodil Josef Gabčík. Plášť těsně předtím, než se pokusil na Heydricha vystřelit, samopal těsně potom, co zjistil, že je nefunkční. Důvodem, proč Gabčík ze samopalu nevystřelil, byla závada na zbrani. Potvrzuje to zpráva českých četníků, ale patrně také sám Gabčík, který když dorazil po útoku k manželům Svatošovým, prohlásil poté, co odložil pistoli: „Zatracený krám, člověk se s tím vláčí, a když to potřebuje, tak je to k ničemu!” S největší pravděpodobností došlo ke vzpříčení náboje v hlavni Gabčíkova samopalu Sten Mk. II výrobního čísla FF 209. Tohoto problému si byli Britové vědomi, žel až po výsadku Anthropoidu. Na jaře 1942 tak byl v předpisech výslovně uveden zákaz plnit zásobníky na 32 nábojů a doporučeno maximálně 28. Jenže to už se Gabčík nedozvěděl… Naštěstí Kubišova bomba, upravený protitankový granát vz. 73 Mk. 1, fungovala. Obsahovala půl kila plastické trhaviny. Útok touto výbušninou vyžadoval jistý cvik. Bylo třeba odšroubovat bakelitový uzávěr a hodit bombu tak, aby rotovala kolem své kolmé osy ve směru chodu hodinových ručiček. V aktovce na místě činu zůstala ještě druhá shodná bomba a třetí bez roznětky. Ze všech těchto předmětů Němci velmi rychle poznali, a ostatně to byl i záměr rozvědky, která akci připravovala, že útok byl zajišťován z Velké Británie.

Bezprostředně po útoku utíkali Gabčík i Kubiš vzhůru zpět do Kirchmayerovy ulice. Někde na úrovní čela tramvaje č. 3 Kubiš přeběhl křižovatku. Čtyřiatřicetiletý průvodčí František Zima, který se nacházel v zadním voze této soupravy, tedy nejblíže k místu útoku, respektive Heydrichovu Mercedesu, vypověděl: Když jsem byl vzadu u tramvaje, spatřil jsem při obrubníku stát auto a slyšel jsem lidi, jak několikrát česky křičí:,Chyťte ho, chyťte ho!´ Současně jsem viděl běžet směrem k Fügnerově ulici muže, který si vzal jízdní kolo u plotu naproti zastávce linky č. 14 a odjel směrem do Libně. Tento muž byl pronásledován civilistou. Během pronásledování pachatel na své pronásledovatele vypálil, a sice jednotlivými výstřely. Onen muž byl asi 1,70 m vysoký, silný a měl tmavý oděv bez pokrývky hlavy. Stáří uvést nemohu. Nějakého druhého pachatele jsem neviděl.“

Gabčíka už přirozeně vidět nemohl. Ten se snažil co nejrychleji zmizet za zatáčkou, aby byl z dosahu Heydricha, který po něm dvakrát vystřelil. Navíc právě jeho pronásledoval Heydrichův řidič Klein. Z Kirchmayerovy ulice proto zahnul vlevo dolů do ulice Kolínské a odsud pak do ulice Na Zápalčí. Tady vběhl do řeznictví Františka Braunera v naději, že má zadní východ. Nemělo. Brauner navíc netuše, kdo muž se zbraní je, přivolal Kleina, který pronásledování nevzdával. Gabčík mezitím vyběhl zpět před obchod a zde zasáhl Heydrichova řidiče dvakrát do nohy. Tak se ho konečně zbavil a ulicí v Holešovičkách zamířil dolů k Vltavě. Dost pravděpodobně nasedl na tramvaj na zastávce Pod Rokoskou…

Oba parašutisté tak dokázali z místa útoku uniknout. V hlášení zaslaném v ten den do Berlína však píše vedoucí říšské kriminální policie Arthur Nebe: „Pravděpodobně se na atentátu podílel ještě třetí muž…“. Nikdo jiný z vyšetřovatelů z gestapa či SS ale tuto informaci nesdílí. Přesto se tato ojedinělá zmínka stala později východiskem pro scénu v Sequensově stejnojmenném filmu z roku 1964. Režisér připsal roli třetího útočníka Josefu Valčíkovi. Právě on měl dávat Gabčíkovi a Kubišovi znamení zrcátkem. Tvář i jméno Josefa Valčíka ale byly od března 1942 vyzrazeny. Jeho účast by tedy byla velmi riskantní. Byl to voják, který měl své rozkazy, a jeho úkol v protektorátu byl jiný. Je téměř jisté, že to respektoval. Navíc ten den bylo 20˚C a zataženo, v centru Prahy později drobně pršelo. Dávat znamení zrcátkem tedy rozhodně nebylo možné.

Rekonstrukce na místě útoku. Archiv Jaroslav Čvančara

PO ATENTÁTU

Kubiš, vážně zraněný nad levým okem, minul na kole nemocnici Na Bulovce, kam za pár minut převezou zraněného Heydricha a sjel dolů z kopce do Libně k prodejně Baťa na roku Slavatovy a Primátorské ulice. Tady kolo nechal a pěšky došel za roh do ulice Stránského č. 3 k manželům Novákovým. Marie Nováková mu provizorně zranění ošetřila. Kubiš se umyl a vzal si čistou košili. Mezitím došla čtrnáctiletá dcera Novákových Jindřiška pro kolo k Baťově prodejně. Jenže si jí všimly tři ženy a divily se, že kolo odváží, když ho tam prve zanechal krvácející muž. Jindřiška pohotově odpověděla, že to byl tatínek… Po jejich výpovědi si gestapo snadno spočítalo, že dívka musela bydlet nedaleko, když pro kolo přišla během deseti minut. Ve středu 3. června tedy bylo shromážděno na dvoře základní školy Na Palmovce 260 dívek ve věku 14–18 let z okolí. Ty, které odpovídaly popisu, byly dopraveny do Petschkova paláce k identifikaci. Jindřiška byla mezi nimi, ale ženy ji naštěstí nepoznaly. Kubiš se od Novákových brzy vypravil pěšky dále do Vysočan k Piskáčkům, kteří bydleli nedaleko od Khodlů. Zde ho ošetřil MUDr. Břetislav Lyčka.

Gabčík dorazil do centra do Melantrichovy ulice ke Svatošovým asi půl hodiny po atentátu. Svaly v obličeji mu cukaly a byl propocen. Když se ho ptali, co se stalo, řekl jen: „Měl jsem takovou nepříjemnou práci a musel jsem hodně utíkat…“ Pak požádal o lavor s vodou a umyl se do půl těla. Když Svatošovi po jeho odchodu vyhlédli z okna, viděli jej, jak šel ke květinářce a koupil od ní kytičku konvalinek. Byl naprosto klidný. Týž den odpoledne dorazil k Anně Malinové a zůstal u ní až do 1. června. Jen ve čtvrtek 28. května se vypravil ke Khodlům v naději, že zde najde Kubiše, ale nezastihl tu ani jeho, ani Khodlovy.

Už hodinu po atentátu, v 11.55 hodin, byly uzavřeny silniční výjezdy z Prahy, veškerá veřejná a vlaková doprava. K. H. Frank vyhlásil výjimečný stav. Informaci o tom odvysílal rozhlas v 16.30 německy a pak v 17.04 také česky. Němci pročesávali Prahu a domovní prohlídky běžely ve dne v noci. Ve výkladu obchodního domu Baťa na Václavském náměstí byly 28. května vystaveny věci, které zanechali atentátníci na místě útoku. Protektorátní vláda nabídla 10 milionů korun za informace vedoucí k dopadení útočníků…

Mrtvá těla parašutistů před kostelem. Archiv Jaroslava Čvančary

POHŘEB PADÁKŮ

Naléhavost zbavit se věcí, které mohly poukazovat ke spojení s parašutisty, po provedení atentátu výrazně stoupla. Už dříve doporučoval bratr Emanuely Khodlové Václav Smrž raději padáky a ostatní předměty výsadku ukryté ve Svépravicích zničit. Paní Khodlová byla proti, neboť parašutisté si přáli padáky zachovat. Bratr Václav chtěl tedy alespoň prověřit jejich ukrytí. Půjčil si klíče od vily Emky a o několik dní později se tam vypravil s bratrem Jaroslavem. Zjistili, že padáky i kombinézy lze celkem snadno objevit. Václav navrhl odvézt je prostřednictvím pohřební služby, kterou vlastnil jeho švagr Vojtěch Paur, ze Svépravic. Nakonec se tak stalo až po atentátu, navzdory přísným bezpečnostním opatřením. Paur se Smržem přijeli do Nerudovy ulice ve Svépravicích s pohřebním vozem. Nenápadně odlákali poněmčenou Češku, která bydlela v sousedním domě a pak rychle s pomocí Emanuely Khodlové a snoubenky mladého Václava Khodla Františky Urbánkové naložili dva ze tří padáků. Uložili je do připravené malé dětské rakve. Při návratu na Prosek, kde měla sídlo pohřební služba, byli třikrát kontrolováni hlídkujícími příslušníky SS. Když ti však zjistili, že jde o pohřební službu, zasalutovali a nechali vůz projet.

 Ještě ale bylo třeba odvézt obě kombinézy. Tohoto úkolu se ujal Václav Khodl ml. s kamarádem Jiřím Hofmanem z Vysočan. Oblékli si kombinézy na sebe a přes ně si ještě navlékli civilní šaty. Aby jim konce kombinéz nekoukaly z rukávů a nohavic, dali si na ně gumičky ze zavařovacích lahví. Kombinézy poté skončily pod králíkárnou u Hofmanů, ale nikdo si s nimi nevěděl rady. Nakonec je tedy Václav Smrž s pomocí svého synovce Václava Khodla ml. opět s pohřebním vozem vyzvedl. Vojtěch Paur mezitím opatřil falešný úmrtní list a odvezl malou rakev na hřbitov do Ďáblic, kdy byl dopředu ohlášen pohřeb dítěte popravených rodičů, tehdy nic neobvyklého. Rakev vyprovázela jako jediný pozůstalý Emanuela Khodlová. Ve svépravické vile ovšem zůstalo také nepoužité ocelové lano. To Emanuela Khodlová se sestrou Antonií Bejčkovou a Františkou Urbánkovou hodily do studně v Dolních Počernicích.

Třetí padák zůstal zašitý v otomanu ve Svépravicích. Po zatčení svých sourozenců se proto Václav Smrž vypravil do vily Emka znovu. Vypáral zbylý padák a odvezl ho k sestře Antonii Bejčkové. Ta ho rozstříhala, polila petrolejem a pokusila se ho spálit. Jenže petrolej vyhořel a padák zůstal stále nepoškozený! Plátno bylo totiž voskované. Druhý den brzy ráno tedy přivezla rozstříhaný padák zpátky bratrovi. Nakonec skončil třetí padák paradoxně v expediční bedně s vojenským materiálem pro Wehrmacht.

Mrtvá těla parašutistů před kostelem. Archiv Jaroslava Čvančary

KRYPTA

Den před atentátem 26. května 1942 navštívil člen sokolského odboje Jan Zelenka Hajský, jeden z nejbližších spolupracovníků Gabčíka a Kubiše, kaplana pravoslavné církve Vladimíra Petřeka v kostele sv. Cyrila a Metoděje, aby si prohlédl jeho podzemí jako možný úkryt pro parašutisty. Bylo jasné, že v nejbližší budoucnosti bude útočiště tohoto typu více než nutné. Vždyť přechovávání parašutistů v bytech odbojářů bylo velmi riskantní. Nutnost takového úkrytu vyvstala záhy a jejich pobyt zde vyplnil bezmála tři týdny. Jako první přišel do kostela 28. května večer rotný Jaroslav Švarc z výsadku Tin. Pak rotmistr Jan Kubiš z výsadku Anthropoid, podporučík Josef Valčík z výsadku Silver A, četař aspirant Josef Bublík a četař Jan Hrubý, oba z výsadku Bioscop. Nadporučík Adolf Opálka z výsadku Out Distance, který se stal velitelem ukrytých vojáků, a rotmistr Josef Gabčík z výsadku Anthropoid přišli jako poslední 1. června. Kaplan Petřek každého z nich po příchodu do úkrytu přijal. Nosil jim jídlo, noviny, zařizoval spojení se spolupracovníky, vynášel také kýbl s vápnem, který jim sloužil jako nouzový záchod, rozmlouval s nimi a jistě jim poskytoval duchovní podporu. 4. června se sedm mužů v podzemí kostela dozvědělo z pouličních tlampačů zprávu o Heydrichově úmrtí, o týden později zprávu o vypálení Lidic, stejně jako nekonečné seznamy popravených za stanného práva. Parašutisté patrně kryptu občas opustili. V kapse saka, které měl na sobě Jan Kubiš, byl nalezen lístek na tramvaj použitý 1. června. Gabčík s Kubišem se také navečer 17. června objevili u Khodlů ve Vysočanech. Zůstali zde na večeři, ale pak odmítli nabídku na přenocování se slovy: „Mámo, nemůžeme, jsme vojáci a máme zůstat na místě,“ a vrátili se do krypty.

V kryptě bylo přirozeně málo světla, bylo tam vlhko a chladno, kolem 3–7˚C. Z pitevních protokolů je zřejmé, že měli parašutisté na sobě více vrstev oblečení. Ve výčtu oděvů najdeme trenýrky, spodky, tepláky, pyžamové kalhoty, nátělníky, trikotová trička, košile, vlněný pulover, svetry, saka, župan. Většina parašutistů byla nachlazena. Hoteliér Arnošt Košťál, u kterého pracoval Valčík jako číšník, nechal parašutistům dopravit z Pardubic do krypty lahve s koňakem. Parašutisté je ale nepoužili na zahřátí. Později během útoku 18. června z nich vyrobili zápalné lahve.

Interiér kostela sv. Cyrila a Metoděje 18. 6. 1942. Archiv Jaroslava Čvančary

POSLEDNÍ BOJ

  1. června 1942 po poledni se na pražském gestapu v Petschkově paláci přihlásil Karel Čurda. Počítal patrně s tím, že něco prozradí a pak spolkne ampulku s kyanidem, jenže gestapo ji u něj našlo a sebralo ji. Čurdova představa o řešení dané situace vzala rychle za své. Každopádně Karel Čurda neměl tušení, kde se ostatní parašutisté ukrývají. Znal však domácí odbojáře. Během následujících výslechů tak udal všechna jména a adresy lidí, kteří parašutistům pomáhali. Do té doby ani vysoká finanční odměna, ani vypálení Lidic nevedlo k posunu ve vyšetřování. Zradou Karla Čurdy se tedy podařilo gestapu dostat ke spolupracovníkům parašutistů. Po brutálním sedmihodinovém výslechu, respektive až poté, kdy byl násilím opit a bylo mu ukázáno mrtvé tělo jeho matky, patrně s pohrůžkou, že totéž se stane jeho otci, prozradil jednadvacetiletý Vlastimil Moravec místo úkrytu. U Moravcových doma zůstala upečená bábovka. Adolf Opálka měl 17. června svátek. I kávu paní Moravcová sehnala. Měla vše donést do Resslovy ulice, ale nepřišla.

Dne 18. června ve 4.10 hodin 750 mužů oddílu SS „Deutschland“ a strážního praporu „Prag“ uzavřelo prostor kolem kostela. Na domech naproti kostelu byly instalovány kulomety. Do východu slunce zbývala necelá půlhodina. Přes byt kostelníka pronikly zadním vchodem ještě za tmy první vojáci do kostela. Nejprve byl klid a zdálo se, že zde nikdo není, až po nějaké chvíli je z kůru a empory zasypali palbou Adolf Opálka, Josef Bublík a Jan Kubiš. Boj trval přes dvě hodiny, ač měli obránci proti mnohonásobné přesile pouze pistole s omezeným počtem nábojů a 3 výbušniny. Po opakovaných pokusech Němců proniknout po schodišti na kůr byli nakonec Adolf Opálka a Josef Bublík těžce zraněni granáty. V tu chvíli otočili zbraně proti sobě, když Opálka ještě polkl kapsli kyanidu. Jako poslední byl také Jan Kubiš těžce zraněn střepinami granátu a upadl do bezvědomí. Protože Bublík a Kubiš ještě jevili známky života, byli okamžitě převezeni do nedalekého lazaretu SS v Podolí. Bublík však zemřel v sanitce a Kubiš krátce po převozu do lazaretu. Jejich těla byla později přivezena zpět ke kostelu.

Karel Čurda identifikoval Opálku i Kubiše, ale Bublíka neznal. Sdělil gestapu, že schází Gabčík. Po šesté ráno tedy Němci znovu prohledávali kostel a současně podrobili brutálnímu výslechu kaplana Petřeka. Ten nakonec prozradil, že v kryptě jsou další čtyři muži. Uvnitř kostela, vlevo od vstupu, byl otevřen úzký vstup do krypty. Dobyvatelé použili kaplana jako živý štít a jeho prostřednictvím vyzývali parašutisty, aby se vzdali. Ti však svorně odpověděli: „Nikdy! Jsme Češi! My se nevzdáváme!“ a otvor zasypali výstřely. V 6.41 byli povoláni na pomoc pražští hasiči s bouracím vozem. Měli se pokusit prorazit z ulice dovnitř větší otvor, ale to se nepodařilo. Pouze vytrhli z okénka mříž. Tudy pak někdy po půl osmé začali vojáci SS házet do krypty kouřové granáty. Čtveřice mužů uvnitř je však stíhala vyhazovat týmž otvorem ven. Proto byla později přinesena matrace, kterou bylo okénko po vhození granátů ucpáno. Jenže kouř se v kryptě držel u stropu a parašutisty ke kapitulaci nedonutil. Bylo tedy rozhodnuto kouř odsát. Aby bylo na situaci v kryptě vidět, přistavili Němci k okénku světlomety. Ty ale čtveřice mužů zničila zápalnými lahvemi. Němcům docházela trpělivost a začali okénko ostřelovat z kulometů. Ani to k ničemu nevedlo, a tak bylo rozhodnuto kryptu zaplavit. Do okna byly vsunuty 4 požární hadice, z nichž dovnitř proudila voda. Parašutistům se dlouho pomocí žebříku dařilo vystrkovat hadice ven, žel hasiči nakonec žebřík hákem zachytili a vytáhli ven. K. H. Frank z protějšího chodníku zvolal: „Bravo!“ a krátce zatleskal. Pak už voda tekla nerušeně dovnitř krypty. Po hodině tam bylo asi 90 cm vody, ale díky důmyslnému systému odvodňování stavby voda plynule odtékala a hladina už dál nestoupala. Dobrovolníci z řad jednotek SS se tedy pokusili vniknout do krypty úzkým vstupem v podlaze kostela, ale opět neúspěšně. Po čase se podařilo do podzemí prorazit i druhý otvor. Přesto i pak zoufalý a bezvýchodný boj obránců pokračoval, dokud jim stačila munice. Poté zbylí čtyři parašutisté – Josef Gabčík, Josef Valčík, Jaroslav Švarc a Jan Hrubý – ukončili svůj život výstřelem do spánku. Bylo kolem 11. hodiny dopoledne. Za poledne bylo jasné, že nikdo živý už v kryptě není. Mrtvá těla parašutistů byla vynesena na kobercích z kostela na ulici. Boj trval sedm hodin a byl pro Němce debaklem. Stonásobné přesile německých vojáků se nepodařilo splnit původní rozkaz, tedy zajmout parašutisty živé.

EPILOG

Členové rodiny Khodlových byli zatčeni 14. července 1942 v 19.30 hodin. Následující den byl zatčen také bratr paní Khodlové, Jaroslav Smrž se ženou Jarmilou. Khodlovi byli 29. září 1942 stanným soudem odsouzeni v nepřítomnosti k trestu smrti. V té době byli vězněni v Terezíně. Poprava byla vykonána 24. října 1942 v koncentračním táboře Mauthausen výstřelem do týla. Emanuela zemřela v 10.08, její manžel v 16.22 a syn Václav v 16.26 hodin.

Rodina Khodlových s Františkou Urbánkovou. Archiv Jaroslava Čvančary

Martin Velíšek

Prev Operace Anthropoid 1. část
Next Den dětí