Panelový dům, lidově řečeno panelák, zatížil naši mluvu až od padesátých let minulého století. Naši dědové byli ušetřeni tohoto výrazu, ale i faktické podoby obytného objektu z té doby. Tehdejší státní norma pro tento typ bydlení užívala označení konstrukční stěnový systém z prefabrikovaných panelů. Paneláky vůbec nebyly nějakým českým nebo československým fenoménem. V západní Evropě se tento způsob výstavby hromadného bydlení objevoval již v první polovině dvacátého století, v Holandsku dokonce hned po první světové válce. A zatímco západoevropské státy od panelové výstavby pro bydlení od 70. let upustily, v tehdejším východním bloku se právě od šedesátých let tento druh výstavby rozjel naplno. V Česku bylo od 50. let dvacátého století do roku 1991 postaveno kolem osmdesáti tisíc panelových domů, zvláště pak v sídlištích větších měst. Bytů v nich bylo 1,2 milionu a žilo v nich ještě v roce 1989 přes 3 miliony obyvatel. V roce 2005 klesl počet obyvatel paneláků na 2,6 milionu. Smyslem této hromadné bytové výstavby byla nejen ekonomická výhodnost, ale zejména rychlost výstavby, která měla umožnit uspokojení potřeb rostoucí městské populace. Právě nízké náklady i rychlost výstavby jaksi zastínily očekávatelné potíže energetického původu i špatného technického stavu.
V České republice jsou panelovou bytovou výstavbou nejvíce zatíženy kraje Severomoravský, Středočeský a hlavní město Praha s cca 175 tisíci byty. Výstavbou paneláků byly v Praze zasaženy především rozsáhlé nezastavěné plochy v jakémsi okruhu dřívější zemědělské půdy kolem metropole, s nejrozsáhlejšími sídlišti, např. Jižní Město, Jihozápadní Město a jeho části Stodůlky, Lužiny a další, ale také menší soubory, poměrně architektonicky dobře zvládnuté, jako jsou sídliště Invalidovna, Ďáblice, Petrovice a jiné. Postupem času se panelová výstavba zkvalitňovala, přesto existovaly výjimky a pokračování nevzhledného obrazu takového sídliště, jako byl např. soubor staveb Černý Most, dokonce dále zintenzivňován různými vestavbami, nástavbami a vloženými novými domy.
Panelová bytová výstavba se nevyhnula ani Horním Počernicím, do sedmdesátých let poklidné aglomeraci rodinných domků zasazených do vilových čtvrtí s poměrně dobrým urbanistickým řešením poblíž původních zemědělských center. Zatímco první díla tohoto druhu bytové výstavby (desítky bytů družstevní nebo podnikové výstavby) nepřinesla do tehdejší obce, městyse a posléze města výraznější rušivé momenty, příchod silného investora v podobě federálního Ministerstva vnitra, které mělo prioritní úkol zajistit byty pro složky policie, se stal nešetrným průlomem do podoby prakticky již existující nové městské části hlavního města Prahy po 1. 7. 1974. A tak od poloviny sedmdesátých let se volná prostranství mezi rodinnými domky, původně obdělávaná zdejšími statkáři, stala místem pro novou resortní panelovou bytovou výstavbu v rozsahu stovek bytů v domech typu zejména VVÚ-ETA s šesti až dvanácti podlažími. Takovou typickou bytovou výstavbou byla sídliště se zlidovělým pojmenováním „Obušek I a II“. Koncem osmdesátých let pak byl na východní straně Horních Počernic zahájen další soubor („Obušek III“) s dalšími stovkami bytů pro resortní potřeby FMV, resp. MV. Celkový objem resortní bytové výstavby FMV v Horních Počernicích znamenal přes 1 200 bytů, investici hrazenou pochopitelně ze státních prostředků.
Tady je třeba poznamenat, že resortní bytová výstavba FMV tehdy nepřinesla jen nové bydlení pro pracovníky resortu, ale i poměrně rozsáhlou výstavbu staveb občanské vybavenosti. Celkem tak bylo v Horních Počernicích proinvestováno dalších 211,5 mil. – mj. budova 24třídní základní školy, mateřské školy, menších obchodních středisek, ale také staveb technické vybavenosti, bez nich by obytná výstavba nemohla fungovat. Dalšími problematickými investicemi v rámci resortní výstavby byla stavba velkého obchodního střediska s původním názvem TRIO, později se zatemnělým osudem netransparentních majetkových převodů ze státu – v podání FMV – na soukromé subjekty (již po listopadu 1989!) a rovněž problematická výstavba patrových garáží vedle stadionu na Chvalech, která měla všechny předpoklady a záměry převodu do užívání městské části, jako tomu bylo u podobných staveb v jiných částech Prahy. Reálně tak hodnota resortem vybudované občanské vybavenosti skutečně pro občany Horních Počernic klesla na sotva třetinu.
- povzdech starosty – citát ze sumáře problematiky resortní bytové výstavby FMV v Horních Počernicích z 9. září 1994:
„Resortní bytová výstavba bývalého FMV ČSFR patří v Horních Počernicích nesporně k těm elementům, které vývoj této městské části ve svém komplexu ovlivnily negativně. Ve své době tato výstavba, stejně jako v jiných městských částech, přinesla uspokojení bytových potřeb tehdy velmi zbytnělého FMV včetně jeho nejrůznějších složek. Naproti tomu dotčeným městským částem a jejich obyvatelům přinesla jen nepříjemnosti. Ze všech těchto aspektů nelze opomenout především architektonická a urbanistická poskvrnění původního rázu obcí na území dnešních Horních Počernic, dříve harmonického obytného území rodinné zástavby, do které, nebo poblíž které, byly necitlivým způsobem zasazeny nejméně vhodné a výškově zcela nevyhovující obytné domy s kapacitou až 80 bytů. Horní Počernice však neutrpěly jen na „těle“, ale především na „duši“. Hluboce byly zjizveny mezilidské vztahy původních a nových obyvatel, narušena byla harmonie bydlení i zaměstnání, nedostatečnou se stala městská hromadná doprava, výstavba slibovaných objektů občanské vybavenosti vázla za výstavbou nových bytů atd. Původní hornopočernický, chvalský, svépravický občan by mohl dnes vyprávět, dříve se ho nikdo na nic neptal.“
Po listopadu 1989 došlo i v Horních Počernicích k zásadním společensko-politickým změnám. Právě řešení problémů resortní bytové výstavby se stalo mimořádnou zátěží pro novou samosprávu městské části. Protivník byl mimořádně silný a neoblomný. Desítky jednání s resortními představiteli, od náměstků ministrů přes další vedoucí pracovníky Ministerstva vnitra, stovky hodin diskusí a hledání cest k nápravě, štosy popsaných stránek zápisů a protokolů, marná čekání na splnění vyslovených i zapsaných slibů – kromě již zmíněných problémů s objekty občanské vybavenosti (TRIO, garáže) i další nesplněné sliby (50 bytů pro Horní Počernice – slib a skutečnost, kryty CO v sídlišti III, problémy se zásobováním vodou v sídl. I, spory o pozemky, původně ve vlastnictví soukromých osob, spory o nedokončené bytové objekty, fauly tehdejšího Katastrálního úřadu i další neshody). To vše bylo neblahé dědictví resortní bytové výstavby v Horních Počernicích.
Pak narazila kosa na kámen. Občané Chval se postavili proti další investici FMV ve své půvabné lokalitě starých Chval a na přelomu let 1989-1990 podali nové počernické samosprávě stížnost. Na zásadní řešení a zlom k uspokojivému řešení ještě nebyl ten pravý čas. Nikdo nedbal stížností a nářků zdejších občanů, nikdo nerespektoval charakter původní historické rezervace starých Chval. FMV zahájilo výstavbu bytového souboru „tzv. Zkapacitnění sídl FMV I – podél ul. Božanovské nad údolím Chval“. Výstavbu původně plánovaných bytových domů s třinácti a šesti patry. Nové vedení městské části od března 1990 usilovně hledalo způsob, jak nežádoucí výstavbu zastavit, omezit, snížit. Následovala nejrůznější jednání, na ministerstvech, magistrátu, opět štosy žádostí, zdůvodnění – vše v následujících měsících, vše bez naděje, bez šance na úspěch. Neuspěla spravedlnost, neuspělo právo, neuspěla legislativa, marné byly snahy o projevy vůle – stavbu povolenou tehdejším MNV v roce 1985 nebylo možné zastavit. Zdrženlivě vystupovali různí potentáti od nám. ministra Čejky přes náměstka primátora arch. Rajniše po úředníky Ministerstva životního prostředí. Jediný, kdo se městské části opravdu účinně zastal, byl tehdejší náměstek pražského primátora ing. Němec. To už ale bylo po vydání téměř svévolného rozhodnutí rady i zastupitelstva městské části o zahájení řízení k přezkoumání rozhodnutí o zahájení stavby z 13. 9. 1990. To bylo téměř anarchisticky stvořeno a předloženo místnímu zastupitelstvu k odsouhlasení. Následovalo kulaté razítko a podpis předsedy MNV (funkce starosty vznikla až po volbách v listopadu 1990). Metoda „na hrubý pytel, hrubá záplata“ zafungovala. Úředníci investorského útvaru FMV výzvě MNV, téměř na hraně zákona, ustoupili a nastalo hledání cesty, jak samosprávě Horních Počernic, ale především zdejším občanům, vyhovět. V tu chvíli velmi pomohl onen náměstek primátora Ing. Němec. Předložil pražské radě obsáhlý materiál, ve kterém navrhl, aby Horním Počernicích byl poskytnut z rozpočtu Prahy úvěr na krytí vícenákladů spojených se snížením podlažnosti plánovaných objektů vyčíslený investorem a dodavatelem stavby na 2,6 milionu korun. Půjčka byla schválena, městská část vícenáklady dodavateli proplatila a přebývající materiál – zase ty nešťastné panely – převzala do své evidence. A jak to nakonec dopadlo? Bytové domy se ořízly na přijatelnou výšku, dluh 2,6 milionu nám byl po letech prominut a získané panely jsme ještě za téměř milion korun dodavateli stavby odprodali. To bylo obrovské vítězství nové samosprávy Horních Počernic.
Citát č. 2 – z důvodové zprávy náměstka primátora Ing. Němce k návrhu na poskytnutí úvěru ve výši 2,6 mil. Kč:
„V Horních Počernicích – Chvalech probíhá v současné době jedna z posledních investičních akcí federálního Ministerstva vnitra ČSFR na tomto území. Vývoj Horních Počernic, připojených k Praze v roce 1974, byl v posledních 15 letech výrazně poznamenán expanzí bytové výstavby FMV mezi okolní převládající nízkopodlažní zástavbu. Realizace tří samostatných sídlišť FMV I, II a III přinesla obci řadu problémů, zejména v nedostatečnosti občanské a technické vybavenosti. Bezohledná exploatace území, ignorující elementární urbanistické zásady nejen, že nepřinesla dovybavení stávající zástavbě, ale z pohledu vybavenosti nesnese srovnání ani s tolik kritizovanou komplexní bytovou výstavou v jiných částech hlavního města. Současná výstavba dalších 106 bytových jednotek by propast v zanedbané občanské i technické vybavenosti obce ještě více prohloubila.“
Nicméně, toto vítězství bylo ve svém důsledku spíše Pyrrhovo. Od okamžiku našeho rozhodnutí, které by kterýkoliv právník náležitě rozcupoval, nastalo období studené války mezi obcí a Ministerstvem vnitra. Ze slíbených 50 bytů, potvrzených dohodou všech stran, zbylo jen 28, další byty si resort ponechal. Nepomohly intervence u ministrů, poslanců parlamentu, kontrolních institucí. Ani další spory, především majetkového charakteru, nevyzněly ve prospěch Horních Počernic. Až převod všech bytových jednotek, které dříve od resortu vnitra převzal do své správy Obvodní podnik bytového hospodářství Praha 9, na naši městskou část, potvrdil naše spravedlivé postoje vůči resortu vnitra. Další část bytové resortní výstavby, která se dokončovala později a nebyla předmětem převodu na OPBH, zůstala v resortní správě FMV, později MV ČR.
Čas běžel dál, problémy se ztenčily, vztahy uspořádaly. Nastalo období privatizace, včetně bytů z původní resortní výstavby. Městská část měla k tomuto zásadnímu kroku svoji koncepci, své představy – mj. většinu bytů prodat dosavadním uživatelům bytů, a to za přijatelnou cenu. Menší část bytů – v objektech se čtyřmi vchody po 52 bytech v sídlišti FMV I – si ponechat ve svém vlastnictví i správě a dále s ní hospodařit s principem dobrého hospodáře. Tak se také stalo – výnosy z nájemného se vracely do stavu spravovaných objektů, postupně se řešily nejpalčivější problémy, výtahy, stoupačky, zateplení atd. Stejně tak postupovali noví správci – majitelé privatizovaného bytového fondu z bývalé investiční výstavby FMV. Ale technická podstata panelových domů zůstala. Jejich privatizace zásadní řešení dalšího osudu paneláků odsunula. Na kdy, na jaké řešení?
Citát č. 3 – z projevu starosty Horních Počernic na semináři Vize Prahy nad dalším osudem paneláků:
„Panelová sídliště – dědictví naší generace – dědictví nesporné, leč neslavné. Které naši budoucnost nepochybně zatíží. My, naše generace, jsme paneláky plánovali, stavěli, my jsme narušovali urbanismus, prznili architekturu bydlení, my jsme je provozovali, udržovali, trpěli jejich neduhy, ale také privatizovali, opravovali a prodlužovali jejich životnost. To vše je dílem posledních desítek let- dejme tomu od šedesátých let nejméně do roku 2000, mnohde i déle. Tedy i notný čas v nových společensko-politických podmínkách. Co nám tedy zbylo – jen v hlavním městě Praze tisíce domů, desetitisíce bytů – jako významná, nosná část bytového fondu hlavního města, podobně jako v téměř všech větších městech v Čechách a na Moravě. Těžko byste hledali dnes město, které tímto způsobem nebylo poznamenáno. Mluvím o panelácích a panelových sídlištích poněkud pejorativně, ale na druhé straně jsem si moc dobře vědom toho, co pro nás tento bytový fond představuje. Nemá smysl se v tuto chvíli vracet před listopad 1989. Ale ptejme se sami sebe: ,Co jsme s tím nechtěným dědictvím za posledních dvacet let udělali?´ Jen na území metropole se postavily dílem nových investorů další podobné stavby, sice značně vylepšené a modernizované, ale v podstatě stejné. Namnoze se stará sídliště tzv. zahušťovala, zkapacitňovala. V řadě případů i na úkor veřejné zeleně. Staré paneláky se postupně opravovaly, zateplovaly, ze šedivých monster se staly barevné předměty, mnohé domy dostaly nové čepice v podobě sedlových a jiných střech. Na oko se toho dost změnilo. Ale podstata zůstala. Většina bytů se zprivatizovala. Byt v paneláku se stal významným majetkem, dokonce předmětem zápisu v katastru nemovitostí. Cena pořízení takového bytu v privatizaci, maximálně ve stovkách tisíc korun, se změnila v milionové hodnoty. Řada bytů se dnes užívá k výnosným pronájmům. To vše je současnost, pramenící z nedávné minulosti.“
A závěr k této problematice: nenechme paneláky ztrouchnivět, řešme jejich budoucnost, korigujme reálné potřeby bydlení pro opravdové nájemníky – bydlící rodiny, nové manželské páry, seniory, další potřebné. Vezměme rozum do hrsti, seberme odvahu k zásadním řešením, reálným a postupným cílům. Využijme metod použitých k řešení bytového fondu v panelových sídlištích na území bývalé NDR. Přijměme účinné metody modernizace našich sídlišť, zadejme projekty dostupných řešení zkulturnění panelových domů, jejich redukce, modernizace včetně státní finanční podpory! Oni soudruzi v NDR chybu neudělali, když jich desítky tisíc zlikvidovali.
P.S. K celé problematice panelových sídlišť v Horních Počernicích jsou k dispozici veškeré písemné dokumenty. Rád se s vámi o jejich čtení podělím.
Ivan Liška, starosta Horních Počernic v letech 1990–2010
