Přála bych si, aby se společenský život znovu obnovil

Přála bych si, aby se společenský život znovu obnovil

Alžběta Cibochová svůj život zasvětila práci s handicapovanými dětmi. Pracovala v dětské psychiatrické léčebně, 20 let působila jako ředitelka místní zvláštní školy a stála u zrodu Divizny, která spojuje svět zdravých se světem mentálně postižených. Horní Počernice jsou jejím domovem a stejně tak o ně i pečuje.  Před lety chystala první čísla Hornopočernického zpravodaje, vytvořila jeho logo, byla členkou redakční rady, zakládala zde kulturní akce jako je masopust nebo živý betlém a dnes již 6 let působí jako zastupitelka.

Jste velmi činná v kulturním životě Horních Počernic, vzpomenete si, u kterých akcí jste se podílela a které z nich se ujaly dodnes?

Protože už patřím ke starší generaci, byla jsem u zrodu mnoha akcí, které se v Horních Počernicích ujaly a dnes jsou nedílnou součástí kulturního a společenského života. Začalo to organizací prvních Čarodějnic v areálu Sokola v roce 1990, návštěvou Václava Havla, založením OF a prvním vydáním plátku OF, později Hornopočernického zpravodaje. Zpívání pod vánočním stromem začalo také u Sokolovny, kde se sešli místní lidé, učitelé ze ZUŠ a zpívaly se koledy. Účastnila jsem se také s bývalým starostou Liškou první návštěvy partnerských měst Mions ve Francii a Brunsbüttelu v Německu. Již v té době probíhaly výměnné akce škol a domlouvaly se další výměnné akce hudební, sportovní, výtvarné a jiné.

 

Vaší profesí je práce s dětmi se zdravotním postižením. Jak vás tato práce nebo spíše řečeno poslání obohatilo?

Dříve jsem 8 let pracovala v Dětské psychiatrické léčebně v Dolních Počernicích, poté jsem se přihlásila do konkurzu na ředitelku Zvláštní školy Horních Počernic. Práci s dětmi jsem znala a věděla jsem, jak s nimi pracovat, jak je zaujmout a povzbudit. Ve škole bylo tenkrát 48 dětí s různým mentálním postižením a jen čtyři učitelé. Musela jsem dát dohromady schopný pedagogický sbor. Po dobu 20 let, kdy jsem zastávala funkci ředitelky, byl kolektiv pedagogů skvělý. Snažili se děti nejen učit, ale i uplatnit v praktickém životě. Postupně se škola rozšířila na tři pracoviště na Praze 9 se 150 dětmi. Děti s postižením mají jistý handicap, ale dokážou vyniknout v jiných situacích. Dokážou pobavit a mají většinou ohromnou fantazii pro výtvarné činnosti. Vymýšleli jsme nové akce s dětmi, abychom je zaujali a získali si je. Dělali jsme každoročně živý betlém s kozlem Matějem, vánoční výstavy, výstavy dětských prací, zahraniční výměnné akce, masopusty (původně od Stárů z Čertouz k Sokolovně), v pozdějších letech se masopustního průvodu ujal DDM a každým rokem se tato tradice udržuje a stále pokračuje. Veškeré akce se obměněné pořádají dodnes.

 

Byla jste i u zrodu Divizny, která propojuje svět mentálně postižených dětí se zdravými. Kolik dětí do Divizny dochází a jaké aktivity děláte?

Ještě ve škole jsme měli zkušební projekt Aktivačních center, kam docházeli absolventi školy, kteří nebyli do práce nikde přijati. Byli moc rádi, že se mohou s někým podobným setkat, popovídat si a něco tvořit. Když projekt skončil, všichni se chtěli i nadále scházet, leckdo z nich nedokázal pochopit, že už projekt skončil. Proto jsme založili Diviznu a přesunuli se do nových prostor klubovny církve husitské, proti divadlu. Kromě dospělých tam jako dobrovolníci docházejí i děti, které rády pomohou, a hlavně vytvořily skvělý kolektiv, kde se nikdo nebral jako odlišný. Je to taková jiná integrace, kde děti zdravé docházejí k mentálně postiženým s tím, že jim nenásilně pomohou a jsou jim zároveň kamarády a společně se pobaví. Dochází nás tam všech 20 – 30, už ani neřešíme, kdo je s postižením, kdo dobrovolník a kdo vedoucí. Pořádáme akce, které jsou obohacením pro všechny. Jezdíme na výlety, navštěvujeme výstavy, ZOO koutek, děláme praktické a výtvarné činnosti, věnujeme se i základům stolování, přípravy jídel, oslav svátků, narozenin, je to taková socializace všeho druhu. Je to pro nás pro všechny změna činnosti, odreagování, člověk přijde na jiné myšlenky. Je to i setkání s mladou generací, která má jiný pohled na svět a neřeší malichernosti, ale hlavně se společně pobavíme a zasmějeme. Stále slyším větu, kterou řekla jedna dobrovolnice na otázku, proč to dělá: „… po odpoledni prožitém s těmito dětmi se mi krásně spí.“

Jak děti s mentálním postižením vnímají dnešní koronavirovou situaci? Je to pro ně složité?

Tuto situaci dost dobře nechápou, jen se stále ptají, kdy se zase sejdeme, kdy se uvidíme. Je to pro ně dost nepochopitelné, že když nejsou nemocní sami, nemohou se sejít s ostatními, obejmout je a popovídat si.

 

Co Vás vlastně přivedlo do komunální politiky?

Určitě zájem o veřejné dění a snaha mít alespoň nějakou možnost ovlivnit, jakým způsobem se bude náš domov dále vyvíjet. Vím ale, že zájem a pečlivý dohled zastupitelů potřebuje v Horních Počernicích především doprava, životní prostředí a developerská výstavba. Tam vidím do budoucna řadu problémů. Nejsem proti rozvoji v rozumné míře, co se týče rodinných domů, ale určitě se mi nelíbí rozsáhlá výstavba bytových domů, navíc, když zde není vyřešena infrastruktura. Již nyní je přetížená Náchodská ulice, stejně tak i okolní ulice jako například Božanovská. Pokud se dál bude masivně rozrůstat výstavba, tak tento problém bude jen narůstat. I díky výstavbě ubývá zeleň, jsme obklopeni dálnicemi, a to vše zde silně zhoršuje ovzduší a životní prostředí.

 

Mnoho let jste působila v redakční radě Zpravodaje a vlastně jste stála u zrodu jeho úplně první grafiky a vytvářela jeho logo. Jak na toto období vzpomínáte a jak se Vám líbí dnešní grafická podoba Zpravodaje?

Před lety jsem opravdu patřila k nadšencům, kteří připravovali první Zpravodaj a jeho podobu, a to od konce roku 1989. Dělala jsem grafickou úpravu. Mám také Střední odbornou školu výtvarnou v Praze, takže jsem věděla, jak na to. Protože mě bavilo hlavně písmo, dělala jsem kreslené titulky do časopisů i do filmů, a tak jsem udělala i logo pro HPZ, které se používalo donedávna. Byly to začátky, černobílý tisk na obyčejném papíru. Scházeli jsme se častěji a domlouvali se na obsahu a na tom, co by zajímalo ostatní. Se současným obsahem Zpravodaje se ale moc neztotožňuji. Výčet usnesení rady a zastupitelstva je pro většinu běžných čtenářů téměř nesrozumitelný. Nelíbí se mi rubrika zastupitelů, kde jeden druhému hned vyvrací jeho názor, kde se řeší osobní záležitosti. Myslím, že v Horních Počernicích toto osobní napadání málokoho zajímá. Zbytečně velký rozsah této rubriky, každý se věnuje jinému tématu. Zajímavější by bylo přečíst si postoj zastupitelů k různým problémům v městské části, jejich názory a konkrétní výsledky jejich práce. Byl to i jeden z důvodů, proč jsem z redakční rady odešla. Současnou grafickou proměnu vnímám pozitivně. Časopis se velice rozrostl, grafická úprava je moderní a zajímavější a má jednotný styl.

 

Bydlíte ve Svépravicích a velmi se angažujete právě v této oblasti. Jaké problémy nejvíce sužují Svépravice a co je pro Vás zde zásadní?

Každý ze Svépravic vám potvrdí, že nejvíce nás tu sužuje hluk z dálnice. Zastupitel Stára v době, kdy jsme byli na radnici, nás upozorňoval, jak neumíme jednat s ŘSD a proč už jsme dávno nezařídili pro naše občany protihluková opatření. Podle mých informací se po své instalaci do vedení radnice šli na ŘSD se starostou Měšťanem představit. Na dotaz zastupitelky Hájkové, jak pokračují jednání s ŘSD, odpověděli, že se tam byli představit v březnu a od té doby se jim z ŘSD neozvali. Čekají, až se jim někdo ozve? Najednou je asi jiný postup, bude se čekat. Pro nás to ale znamená, že opatření proti hluku se jen tak nedočkáme.

 

Co se Vám zde podařilo již změnit k lepšímu?

Určitě se podařilo pozvednout sousedské vztahy. Kdyby nic jiného, alespoň to, že každoročně připravujeme s Diviznou adventní Zpívání u kapličky ve Svépravicích. Přijde plno sousedů a zazpívají si jak s profesionálními zpěváky, tak i s dětmi z Divizny při šálku svařeného vína, přinesou ochutnat své cukroví. Je to příjemná předvánoční atmosféra. Jen loni nám koronavirus tu krásnou předvánoční akci zatrhl.

Také se nám podařilo domluvit s ROPIDem další autobusovou linku, která spojila Svépravice s nádražím, obchodním Centrem Černý Most a poliklinikou Parník. Všichni byli spokojeni, ale bohužel, netrvalo to dlouho.  Linka opět změnila svou trasu a občané mohou jen vzpomínat, jaká byla úžasná linka 224. Doufám, že se toto brzy obnoví a občané Svépravic budou mít opět autobus.

 

Jak byste ráda viděla Horní Počernice v horizontu pěti, deseti let?

Ráda bych viděla, že se tu nebude stavět na každém kousku země, ale o nových developerských projektech se bude uvážlivě přemýšlet. Jako Hopáci nepodporujeme další výstavbu bytových domů, ale viladomy a rodinné domky, které by zástavbou nezměnily příliš vzhled obce. Chybí tu větší zázemí pro seniory, určitě je třeba vybudovat konečně stacionář a další objekty se sociální a zdravotní službou. MČ má připravený projekt výstavby Kuprova domu na Chvalech a Bytového domu Beranka, ale za celý loňský rok se žádný z projektů příliš neposunul. A to je veliká škoda! Zajímá mě také výstavba společnosti Ekospol a to, jakým způsobem se hlavní město vypořádá s peticí. Naše radnice příliš informací neposkytuje, ptáme se proto sami na magistrátu a zatím radní Petr Hlaváček tuto petici našich občanů nevypořádal.

V dohledné době bych také byla hlavně ráda, kdyby se opět otevřela kultura, lidé se mohli navštěvovat a společenský život se znovu obnovil.

 

Prev I přes pandemii skauti stále vybírají na klubovnu
Next ÚPRAVA VEDENÍ LINEK MHD 204 224