Za divadelní skupinou TisíciHRAn stojí tři mladé ženy, které se rozhodly uvést u nás ne zrovna tradiční divadelní formu, a to dokumentární autorské divadlo. Na konci října v našem hornopočernickém divadle uvedou premiéru svého představení, jehož hlavními hrdinkami jsou Ilse a Eva. Nejde však o nastudovanou klasickou hru, nýbrž o autentické vyprávění válečného osudu těchto dam podpořené divadelními prostředky. A přestože se jim blíží devátý křížek, jejich elán jim může většina z nás závidět.
Spolek TisíciHRAn se zaměřuje na dokumentární, vyprávěné a autorské divadlo a tvoří ho režisérka a scénografka Tereza Durdilová, herečka, pedagožka, režisérka a klaunka Eva Čechová a aktivistka a dramaturgyně Tereza Vohryzková. Jejich prvním počinem byla inscenace o 50. letech Fialky a mejdlíčka, díky níž ukázaly, jaké bylo dětství pod rudou hvězdou a kterou jsme mohli shlédnout v únoru 2017 také v Divadle Horní Počernice.
„V současné době se zaměřujeme na mezigenerační dialog. Uvědomujeme si proměny v komunikaci dnešní generace školních dětí a tím i vztahů k vlastním kořenům. Divadlo je ideálním prostředkem, jak s dětmi sdílet zkušenosti a bezprostředně přiblížit dějinné události. Zároveň chceme dětem ukazovat divadlo jako prostředek nejen umělecké, ale i občanské komunikace. Domníváme se, že divadlo může motivovat k tomu, abychom přebrali svou část zodpovědnosti za přítomnou i budoucí podobu prostředí, ve kterém žijeme. Podle zkušenosti s inscenací Fialky a mejdlíčka probouzí naše představení v dětech otázky, na které školní učebnice nestačí,“ řekla Tereza Durdilová.
“Všechny máme děti a ty pokládají otázky. Na spoustu z nich však nedokážeme správně odpovědět a z učebnic je děti nezjistí. Chtěly jsme, aby děti pochopily události padesátých let, které ani na příbězích vlastních rodin nedokážeme dobře vysvětlit. A naše dramaturgie vznikla právě hlavně pro školní děti, aby představení vedla k jejich dalším otázkám na učitele, rodiče a prarodiče a dávala tak podněty k dalším vyprávěním,“ objasnila Eva Čechová a Tereza Durdilová k tomu dodává: „Dokumentárním divadlem a zpracováváním příběhů různých sociálních skupin se věnuji již několik let. Principem, v němž pamětníci vzpomínají na své dětství v určité dekádě 20. století, se nyní zabýváme již ve druhé inscenaci. Na rok 2018 chystáme příběhy pamětníků 60.-70. let. Tato dokumentární forma divadla je v dnešní době hodně v kurzu, obzvláště ve světě je zájem o autentické příběhy.“
Autorky vidí smysl v doplnění výuky dějepisu, kdy se děti učí historii od pravěku a k současnosti nebo blízké minulosti se dostanou až pozdě. Také proto se už dnešní děti často nemají možnost zeptat prarodičů, jak danou dobu prožívali.
Protentokrát Chvaly
Premiéra jejich dalšího představení, které nese název Protentokrát Chvaly, bude 30. října od 19.30 hodin v Divadle Horní Počernice a jak již název napovídá, část se zaměří právě na život v Horních Počernicích ve čtyřicátých letech. Vyprávět ho bude rodačka Eva Warausová.
Eva
Bylo mi šest let, když byla Mnichovská dohoda. Vyrůstala jsem na statku, takže jsem za války nějakým velkým nedostatkem ani netrpěla, ale bála jsem se, abych náhodou omylem neprozradila ve škole, že posloucháme rozhlas, nebo neřekla něco, o čem mi rodiče říkali, že nesmím s nikým mluvit. Chodila jsem do Chvalské školy, kde nebylo žádné židovské dítě a tak jsem o žádného z kamarádů ani nepřišla. Rodiče měli spoustu práce v hospodářství, proto se mi věnovali hlavně prarodiče. Koncem války byl nálet na letiště ve Kbelích, lidé vyběhli do polí, protože mysleli, že budou bombardovat obydlí. Malé bomby se ale rozprskly právě na polích, kde zranily spoustu lidí včetně mojí sestry a otce. Odvezli je pak do nemocnice až v Brodu, jelikož všechny ostatní nemocnice v okolí už byly obsazené. Babička z toho dostala srdeční záchvat, kterému podlehla. To byla pro mě velmi nepříjemná doba. V Praze jsem vystudovala gymnázium, ale po maturitě mě pro můj původ na vysokou školu nevzali. Když nám v roce 1950 zabavili statek, přestěhovali jsme se s rodiči do přiděleného nouzového bytu na rohu Náchodské a nynější Stoliňské ulice. Do vedlejšího bytu nastěhovali i rodinu Stárových. Když nám roku 1969 vrátili alespoň dědečkovu vilu, nastěhovali jsme se do ní zpět. Moc mě mrzí, že restitucí roku 1990 se nedožil můj otec.
Jak paní Eva vnímá změnu, kterou prošly Horní Počernice v průběhu let?
Je to neuvěřitelná změna a musím říct, že lépe už bylo… Mrzí mě, když člověk vidí tu krajinu, která se z příjemné hospodářské krajiny mění v betonovou džungli. Chvaly byly dříve obklopeny poli. Počernice, Svépravice, natož Praha byly hrozně daleko.
Paní Ilse se v dětství do roku 1939 stěhovala z adresy na adresu celkem 12krát. Její maminka totiž byla zapojena do komunisitické ilegální činnosti. Ilse pochází z rodiny českých Němců, ale narodila se v Moskvě, kde její matka krátce pracovala jako písařka v Kominterně. Otcem Ilse byl sovětský důstojník, kterého nikdy osobně nepoznala.
Ilse
První třídu jsem absolvovala ještě v německé škole v Trutnově, druhou už jsem chodila tady v Praze. Když obsadili Sudety, tak mě maminka z německé školy přehlásila do české, ale vychovávala mě dvoujazyčně. Maminka se na podzim roku 1938 vzdala československého občaství a čekala na sovětské, abychom mohly emigrovat do Sovětského svazu. To ale nevyšlo, a tak matka správně očekávala, že bude Němci zatčena a připravovala mě na to. 16. března 1939, hned druhý den ráno po obsazení Československa, k tomu došlo. Zazvonili u nás tajní čeští policisté a maminka mi řekla, abych zamkla a odešla k babičce. Vzala jsem koloběžku a odjela do Strašnic k babičce, u které jsem pak bydlela. První rok byla maminka na Pankráci, kde jsme jí mohli každý týden navštěvovat, pak jí ale deportovali do ženského koncentračního tábora v Ravensbrücku, kde byla pět let. Když šla pochodem smrti, tak právě přišlo osvobození a na cestě potkaly sovětského vojáka, který rozpřáhl ruce a zavolal: „Iditě damoj!“ Ještě 14 dní po osvobození se ženy zotavovaly na blízkém německém statku, aby se alespoň trochu daly dohromady a pak už se konečně vrátila domů.
I paní Ilse měla problémy se studiem, jelikož po válce nechtěli, aby maturovala na české škole a tak nakonec odmaturovala na německém gymnáziu. Dnes pravidelně hlídá několik ze svých deseti pravnoučat a je ráda, když může takto pomoci.
Hledají se fotografie
Divadelní představení je tvořeno právě z konkrétních příběhů obou dam, které doprovází i projekce fotografií, krátkých filmových záběrů, hudby,… Na záběrech uvidíte i to, jak šel čas právě v obci Chvaly. „Snažíme se dostat k amatérským dobovým filmům, fotografiím i dalším materiálům, které by vypovídaly o této době protektorátu. Budeme moc rády, pokud se nám ozve pamětník, který by nám tyto dokumenty zapůjčil,“ žádají počernické rodáky členky TisíciHRAnu.
Lenka Bartáková, redaktorka
Děkujeme městské části Horní Počernice za finanční podporu. Zvláštní poděkování patří paní místostarostce Evě Březinové za živý zájem o tento projekt a všestrannou pomoc s jeho realizací. Děkujeme!
