Radek Brunner přepsal historii

Radek Brunner přepsal historii

Radek Brunner se nesmazatelně zapsal do historie nejen české, ale i světové atletiky. Na Spartathlonu, závodu dlouhém 246 km, vedoucím z Atén do Sparty, získal stříbro a jako první závodník v historii se na stupně vítězů postavil již popáté v řadě. Ve svých šestačtyřiceti letech za sebou nechává mladé dravé sportovce, a i když sám bojuje s chronickým onemocněním (Bechtěrevova choroba), nenechá nikoho na pochybách, že do starého železa ještě rozhodně nepatří. Radek by měl být vzorem pro ostatní, v jeho podání slovo nejde opravdu neexistuje.

 

Nejprve obrovská gratulace k Vašemu výkonu. Pro Vás to byla pátá medaile z tohoto závodu v řadě, čímž jste se nesmazatelně vepsal do historie závodu. Jaké jsou teď Vaše pocity?

Pocity po skončení každého takového závodu, na který se dlouhodobě připravuji, jsou většinou podobné. Nejdřív je to radost z konce. Pokud to dopadne úspěšně, tak je to navíc radost z umístění. V dalších dnech se ale začne objevovat taková prázdnota z toho, že cíl, na který jsem se několik měsíců připravoval, je najednou pryč. Celá ta cesta je u konce. Přijde takový zvláštní pocit smutku a pozávodní deprese. Je to vlastně stejné, ať jsem úspěšný, nebo ne. Prostě skončí jedna etapa a je potřeba si najít zase nějaký nový fokus, něco, k čemu sportovně směřovat.

 

Závodem Vás provázelo několik momentů, které Vás trochu zdržely. První byl Váš už tradiční na závodě 65-75 km. Stává se Vám to jen při závodech, nebo i v tréninku?

Tím tradičním jsou asi myšleny problémy se žaludkem? Je to tak, zatím jsem nenašel cestu, jak se tomuto problému vyvarovat. Experimentoval jsem při tréninku s různými variantami, jak se na tuto situaci připravit, běhal jsem extrémně dlouhé tréninky s maximem doplňování energie, nebo naopak jen na čistou vodu. Ten problém je v podstatě vždy. Proto jsem se na tento závod připravoval v hlavě s tím, že to prostě přijde, že je to součást závodu a je to normální. Takže někde okolo 65. kilometru jsem si říkal, že to za chvíli přijde. A přišlo. Myslím, že tím, že se člověk předem na všechny nepříjemnosti v průběhu závodu připraví, je to pak jednodušší. Prostě je to jedna z překážek na trati, kterou překonám a běžím dál.

Druhý byl následně poté, kdy jste zběhl z cesty a zabloudil. Nerozhodilo Vás to?

No to byla trochu divoká situace. Před letošním Spartathlonem jsem několikrát prohlásil, že tu trať už znám zpaměti. Že bych jí odběhl i poslepu. Moje chybné odbočení z trati přišlo někde okolo 90. kilometru. Místo vpravo jsem uhnul vlevo a začal zase sbíhat ke Korintu. Dodnes tomu nerozumím, jak se to mohlo stát. Běžel jsem vesnicí, po levé straně se objevil nějaký starý antický chrám, krásné sloupy… Běžím okolo, koukám na to a říkám si: „Tý brďo, pětkrát jsem okolo toho běžel a nikdy jsem si toho nevšiml, taková krása!“ No a po dalším kilometru jsem pochopil, proč jsem to ještě nikdy neviděl (smích).

Naštvalo mě to, dal jsem si při zpáteční cestě tolik ošklivých jmen, že jsem se až sám divil, jaká slova znám.

 

Na cestě zpět na trať jste prý do sebe kopl colu a pivo. To je divoká kombinace pro pokračování závodu. Nebál jste se, že díky tomu budete mít další nucenu pauzu?

Ne, toho jsem se v tu chvíli fakt nebál. Nealko pivo v průběhu závodu piju normálně a colu taky. Potřeboval jsem se trochu uklidnit, srovnat si ten průšvih v hlavě, restartovat se a začít zase od začátku. To spíš v tom obchůdku, kam jsem zaběhl, koukali, co to je za blázna se startovním číslem (protože v těch místech závod nevedl) a jediný, co ho zajímá, je, jestli máme pivo a jestli se dá platit kartou.

Závod jste uběhl s časem 23:17, jak vlastně během závodu řešíte jídlo, máte přesně rozfázované své výživové doplňky?

Na trati je celkem 73 občerstvovacích stanic. Ty jsou poměrně dobře vybavené – pití, ovoce, sušenky, sladké, slané, nějaká polévka, občas těstoviny nebo rýže. Já si na pár občerstvovaček posílám jen svoje energetické gely, jinak využívám to, co pořadatel nabízí. Není v tom žádná alchymie. Posledních 70 km jsem stejně už neměl vzhledem k průběhu závodu čas ani zastavovat, takže jsem bral, co bylo po ruce a běžel hned dál.

 

Který úsek trati byl pro Vás nejtěžší?

Nejtěžší je pro mě vždy část mezi 60. až 120. kilometrem, tam mám největší krize a trápím se. Vím, že tohle musím přečkat a pak to je většinou už dobrý a jen předbíhám a posouvám se pořadím. Startuje se ráno v Aténách, celý den se pak většinou běží vedrem přes 30 stupňů, tak tohle musím přežít. V noci je naopak v horách většinou zima okolo 0-5 stupňů. A to je to, co mi vyhovuje. Letos tím, že jsem zabloudil, tak nebyl čas čekat na 120. kilometru, až se oklepu, ale probral jsem se o dost dřív. Takže to vlastně nakonec bylo k něčemu dobrý.

Jaké jste měl pocity, když jste se ještě na trati dověděl, že jste druhý?

Tak on člověk průběžně o pořadí ví, takže to pro mě nebylo překvapení. Spíš to vždy nakopne, když se před vámi v noci objeví další čelovka, kterou doběhnete. Když jsem se prokousal na páté místo, byla už přede mnou jen samá známá jména ultramaratonu. Takže každý zářez byl hodně cenný. Na druhé místo jsem se dostal ve chvíli, kdy jsem předběhl Maďara Tamáse Bodise. Tedy spíš než předběhl, tak jsem ho překročil. On na 190. kilometru na občerstvovačce ležel pod dekou, klepal se a zvracel. Na jednu stranu jsem byl rád, že jsem se posunul o místo dopředu, na druhou stranu mi ho bylo líto. Je to fajn chlapík a takhle skončit závod je vždy smutný.

 

Na bedně stál ještě další Čech Milan Šumný. Jak si vysvětlujete takový úspěch našich ultramaratonců?

To, že v Řecku letos Češi zaběhnou skvěle, se tak trochu ukázalo už v červenci na Mistrovství ČR v běhu na 24 hodin. Tam jsme na prvních třech místech zaběhli tak výborné výkony, že se tohle dalo tak trochu očekávat. Nakonec jsme se i na Spartathlonu seřadili podle pořadí na národním šampionátu. A kromě třetího Milana doběhl ještě na 6. místě Jirka Horčička. A českou stopu doladil Marek Jirásek na 12. místě. Tenhle kluk bydlí v sousedních Satalicích a občas tréninkově taky přes naše Počernice běhá.

Toto měl být Váš poslední Spartathlon, nicméně, když už první emoce odpadly, myslíte, že byl opravdu poslední?

V tuhle chvíli do dalšího ročníku zbývá už jen 10 měsíců. To není až tak moc daleko. Možná by stálo za to, se o to nejcennější místo ještě jednou pokusit. V tuto chvíli to ale opravdu neumím říct na 100 %. Na případné rozhodnutí je zatím čas. Je mi už celkem dost a trénink na takový závod není úplná procházka, jak časově, zdravotně tak i po psychické stránce. Pokud někde člověk pětkrát zaběhne na medaili, nechce tam jet příště jen tak na výlet. Takže by to zase znamenalo dost práce. A to je právě to, co musím zvážit. Nastavit si hlavu na to, že na to snad ještě jednou mám.

 

Jaký závod ve Vaší kariéře byl pro Vás nejtěžší?

 

Tohle nedokážu říct. Většinou je každý závod v ultramaratonu, pokud se jde na hraně možností, dost těžký. Takže vlastně každý byl těžký. Ale zároveň pěkný. Běhám tohle, protože mě to baví. Až to pro mě bude nesnesitelně těžký, tak to prostě dělat nebudu. Spíš můžu říct, že jsem žádný ze závodů neodflákl. Pokud něco dělám, tak to chci udělat na 100 %. Jinak je to jen takový šudlání. Takže připravit se v rámci možností na 100 % a pak to v závodě splnit. Jasně že ne vždy se to povede, je to sport a kdyby bylo vše předem rozhodnutý, tak by to už nebylo zajímavý. I když to nedopadne podle toho, co jsem si naplánoval, tak chci dobíhat vždy do cíle s tím, že jsem na trati nechal všechno a nemusím se za svůj výkon stydět.

Lenka Bartáková, redaktorka

Prev Od pondělí 27. prosince se mohou třetí dávkou očkovat lidé nad 30 let. Vláda schválila nová opatření
Next Americký radar se neosvědčil