Náš příběh se stal v roce 1924 a týkal se firmy „Vinné sklepy Reiseman a Bondy” na tehdejší Masarykově třídě, nyní Náchodské ulici. Vinné sklepy se nacházely v místech, kde nyní je přibližně pekárna Staročeská. Byly založeny v roce 1914 společníky Deziderem Reismanem a Rudolfem Bondy. Byl to poměrně solidní a na tu dobu dost velký podnik. Pracovalo v něm 25 dělníků a 5 úředníků. Měl solidní strojní vybavení na lahvování vína a několik nákladních automobilů. Firma zásobovala mnoho pražských hotelů a restaurací a byla známá i v blízkém okolí hlavního města. Firmu vedl a řídil majiteli ustanovený ředitel pan Václav Dušek. Ve vedení byla ještě hlavní účetní paní Ludmila Hlásná. A právě u této paní náš příběh začal.
Paní Ludmila si odjela v létě roku 1924 odpočinout do vyhlášeného pražského letoviska Dobřichovice. A protože byla vdova, a to ještě poměrně zachovalá, tak pomýšlela i na to, že by zde mohla najít možná i nového muže pro společný život. Ubytovala se ve známém hotelu „Stejskal” a započala svůj třítýdenní pobyt. Měla poměrně štěstí, protože hned druhý den večer se ve vinárně hotelu seznámila se sympatickým mužem, kterému ani ona nebyla nijak lhostejná a vše se začalo vyvíjet podle jejich představ. Již po třech dnech si dovolil její nový nápadník po příjemném nedělním večeru pozvat ji k sobě do pokoje, kde si oba představovali vášnivě prožitou noc. Paní Ludmila však byla dáma dobré pověsti a nehodlala se v hotelu vystavit nějakým kompromitujícím poznámkám. Proto se se svým nápadníkem oficiálně rozloučila v baru hotelu s tím, že se jde ještě před spánkem trochu projít na terasu. On odešel do svého pokoje, zatímco ona odešla sice na terasu, ale po schodech sešla před hotel, který obešla a došla k zadnímu vchodu do hotelu, kde byl i vchod pro zásobování. A tam se najednou, ještě než k zadnímu vchodu došla, zarazila, protože u vchodu pro zásobování stálo nákladní auto firmy „Vinné sklepy Riesman a Bondy” s řidičem panem Jiřím Bendou. Chvilku postála tak, aby jí řidič ani zaměstnanec hotelu neviděli a sledovala, jak vykládají bedýnky s vínem do skladu hotelu. Byla velice překvapená a nedovedla si vysvětlit, co dělá automobil firmy, kde pracuje, v neděli pozdě večer v hotelu, který dle jejích vědomostí nebyl zákazníkem firmy, kde pracovala. Byla z toho tak rozrušená, že se nepozorovaně vrátila přes terasu do haly hotelu a rychle odešla do svého pokoje. Z příjemné noci již nebylo nic. Svému novému příteli se druhý den omluvila s tím, že to v dalších dnech jistě napraví. Tak se zřejmě i stalo, protože ji poté navštěvoval i v Počernicích. Než však odjela domů, tak pod záminkou, že jí velice chutná víno, které pocházelo z počernických sklepů, přesvědčila majitele hotelu, aby jí prozradil dodavatele a ukázal doklady s cenou za nákup, protože i ona je majitelkou restaurace a ráda by víno nakoupila. Zjistila, že doklad o dodávce vína do hotelu „Stejskal” žádný neexistuje a víno bylo uhrazeno hotově. Pan ředitel jí dal pouze spojení na pana Duška, u kterého víno objednával. Po třech týdnech pobytu a přemýšlení, jak s tímto zjištěním dále naloží, se vrátila domů a do firmy. Bylo jí jasné, že o tom, co viděla a zjistila, nemůže mluvit s ředitelem Duškem, ani s nikým ze spolupracovníků, protože někdo z nich mohl o těchto transakcích vědět. Současně si ověřila, že mezi založenými oficiálními písemnostmi zákazníků se hotel „Stejskal” nenachází. Rozhodla se proto navštívit jednoho z majitelů, který žil v Praze na Žižkově, pana Bondyho, a informovat jej o všem, co zjistila. Pan Bondy ji vyslechl a zavolal svého právníka, kterému také vše vylíčila. A tady se náš příběh pomalu blíží ke svému konci.
Pan Bondy provedl ve firmě důkladnou revizi a inventuru a kupodivu bylo zjištěno, že ve skladech se nachází o několik set lahví vína více než bylo v evidenci. Výslechem řidiče Bendy bylo zjištěno, že tento dovážel víno vždy v neděli i k jiným zákazníkům, kteří nebyli evidováni v oficiální evidenci firmy. Pak už bylo téměř jasné, že za vším bude pan ředitel Dušek. Pro něho si přijeli soudní úředníci s policií následující den ráno, těsně před tím, než stačil zmizet. Měl sbalená zavazadla a u sebe lístek do vídeňského rychlíku na desátou hodinu dopoledne. Při následujícím výslechu v soudní budově v Karlíně vše přiznal a také popsal nejen způsob, jak okrádal majitele, ale předal i poměrně přesnou evidenci svých soukromých obchodů. Z toho také vyplynulo, proč bylo při inventuře ve skladech více vína, než mělo být. Pan ředitel měl dohodu se dvěma největšími dodavateli vína z jižní Moravy, že oficiální doklady o dodávce vína budou vždy na menší množství, než bylo dodáno, ale celková cena dodávky bude odpovídat celému dodanému množství. Při tak velkých objemech dodávek to nepředstavovalo nijak pozoruhodné navýšení ceny za lahev, které by vzbudilo pozornost. Takto získané víno pak dodával několika zákazníkům a inkasoval peníze do své kapsy. Proto v době inventury bylo ve skladech navíc víno, které ještě nebylo dodáno zákazníkům pana Duška. Řidič Benda o ničem nevěděl. Plnil pouze příkaz ředitele, který mu vždy v neděli otevřel sklad a předal víno s tím, že zákazník platí hotově v rámci dlouhodobé objednávky a je přítomen pouze v neděli. Doklad se mu pak prý posílá poštou.
Pana Duška odsoudil Okresní soud v Karlíně ke dvěma letům vězení za zpronevěru a k peněžité náhradě 26 000 Kč. Vzhledem k tomu, že pan Dušek byl počernický občan a měl zde i vážnou známost, rozkřikla se tato událost velice rychle. Hodně Počerňáků nemělo úplně čisté svědomí, protože víno se po několika lahvích vždy ze sklepů ztrácelo a Dušek platil za oblíbeného parťáka a souseda. Dokonce o této aféře jednalo i zastupitelstvo, protože pan Dušek měl v úmyslu do zastupitelstva kandidovat. Po odpykání trestu se Dušek již do Horních Počernic nevrátil a dle nepotvrzených zpráv se odstěhoval na jižní Moravu za vínem, které měl rád.
Jan Brunner
