Juraj Čekan, mistr světa v létání, pilot a letecký instruktor bydlí se svou ženou a dětmi v Horních Počernicích teprve třetím rokem a jak říká, teď si konečně užívá klidného bydlení, navíc v blízkosti letiště Milovice. Počernice znal už dlouho, manželčin otec je rodák z Horních Počernic, a tak volba pro jejich nový domov byla jasná.
Když si člověk zamiluje letadla, je před ním ještě dlouhá a náročná cesta, než do něj usedne jako pilot. Můžete nám popsat, jaká byla ta Vaše cesta? Kde se u Vás vzala láska k letadlům?
U mě propukla láska k letadlům, když jsem chodil do 4. třídy. Tehdy jsme bydleli na Slovensku a mně nad hlavou létala letadla z blízkého aeroklubu. Díval jsem se na ně a záviděl jim, že mohou létat. Letadla mě opravdu fascinovala, a tak jsem se v osmé třídě přihlásil do aeroklubu a od té doby bylo jasno, co bych chtěl dělat. Spolužáci začínali kouřit, ochutnávat alkohol a já se mezitím učil aerodynamiku letadel a začal podléhat jiné závislosti, na létání.
Když přišla revoluce, nebyl na létání čas ani finanční prostředky. Po nějaké době jsem se k tomu ale vrátil, udělal si papíry na ultralehká letadla, následně na velká jednomotorová letadla a následovala kvalifikace na instruktora a po čase jsem si ještě rozšířil kvalifikaci na zkušebního pilota, tedy testuji letadla, která konstruktéři sestrojí.
V osmé třídě Vám bylo kolem 14 let. To se může začít s létáním takto brzy?
Může se od 15 let se souhlasem rodičů, tehdy to bylo tak, že v roce, kdy se začne létat musí dovršit zájemce 15 let. Takže jsem už mohl vlastně ve 14 letech. Mamka byla ráda, že se věnuju raději aerodynamice než pokuřování za bukem a já se létání z radostí věnoval.
Dnes se také může začínat tak brzy?
Ano, dnes se také začíná od 15 let. S kolegy z aeroklubu jsme založili program pro mladé a talentované letce, na který se nám podařilo sehnat dotace, a tak je pro ně tento sport částečně hrazen z dotací. Létání jinak nepatří mezi nejlevnější koníčky, takže jsme rádi, že se právě díky dotacím může stát dostupnější pro širokou veřejnost.
Vůbec si nedokážu představit, že se již 15letý kluk či dívka posadí do kokpitu a začnou létat.
Samozřejmě tomu předchází základní teorie, která činí 20 hodin výuky, následuje další teorie s počtem 25 hodin. Nicméně se opravdu již po základu, který se dá stihnout za nějaké tři víkendy, může zájemce posadit do letadla a spolu s instruktorem létat.
Jak dlouho trvalo Vám, než jste se posadil sám do letadla a začal létat?
To trvalo asi rok. Bylo mi 16 let, když jsem poprvé sám pilotoval větroně.
Vzpomenete si ještě, jaký to byl pocit poprvé sám letět?
Na to se zapomenout nedá. Tehdy jsem si řekl: „Pane Bože, co tady dělám?“ To byla první myšlenka a následoval nepopsatelný pocit, radost, euforie, že ovládáte takový stroj, pohybujete se v prostoru, že letadlo poslouchá a dělá to, co chcete vy. To se musí prostě zažít.
Nebál jste se?
To byla taková směs pocitů, asi je nedokážu přesně popsat, prostě euforie, adrenalin i trošku toho strachu určitě bylo.
Mnoho lidí má strach z létání, byť se jedná statisticky o nejbezpečnější přepravu.
Přesně tak, je to jeden z nejbezpečnějších sportů vůbec. U lidí je strach z létání spíše o strachu z neznáma. Nevyzkoušeli to a mají v sobě jen zakořeněný strach. Ona ani ta publicita nám moc nepomáhá. O sportovním létání se moc nepíše, pokud se tedy náhodou nestane nějaká nehoda. To jsou toho pak plné noviny a v lidech se pochopitelně prohloubí tento strach. Pokud se stane nějaká nehoda v 99 % za ni může lidský faktor, tedy, že si to pilot způsobí sám. U letadel se dělá velmi pečlivá údržba, servisy jsou prováděny jen odborníky, zato když se podíváte na automobily, kde si mnoho lidí „udržují“ auto sami, tak ta míra kvality dobrého servisu je u letadel podstatně vyšší. Když se na to podíváme ještě z jiného hlediska, tak pokud někdo v letadle udělá chybu, tak za ni zaplatí sám vlastním životem. Dole na zemi je obrovská pravděpodobnost, že vaši chybu v řízení odnese i někdo jiný. Navíc u pilotů jde o celkem úzce vyprofilovanou skupinu, která má v sobě vypěstováno více zodpovědnosti, přemýšlí o věcech jinak.
Kdo je Vaším nejčastějším klientem?
Na kurzy chodí více mužů než dam, ale konečně i holky začínají poletovat. Já se nejvíce věnuji těm mladým, takže jsou to většinou studenti často různých technických směrů. Jinak to je napříč všemi profesními skupinami, nedá se říci, že by to byli jen manažeři či podnikatelé. Ve většině případů jsou to lidé, co o létání dávno snili, ale neměli na to čas ani prostředky. Teď již mají rodiny, odrostlejší děti, zázemí a zbývá jim čas na své koníčky a plnění snů.
Díky pandemii byl letecký provoz velmi omezen, dotklo se vás to taky nebo je zájemců stále dost?
Dotklo se to i nás, tím že lidé lítali hlavně pro radost, tak si raději teď drží peníze doma, jelikož netuší, co ještě přijde. U mladých se to drží pořád dál, tím že mají létání dotované, tak to zvládají. Navíc často to nenechávají jen na rodičích, jsou si vědomi, že se jedná o drahý koníček, a tak často chodí na brigády, aby si na létání vydělali peníze. V tom vidím další velký přínos. Ti naši mladí jsou velmi disciplinovaní a mají snahu si vše dofinancovat sami. A je mnohem lepší, když si vydělávají peníze na létání než na alkohol či drogy.
Již 14 let jste členem reprezentačního týmu ČR. Kolik je u nás reprezentantů pilotů a na jaké soutěže jezdíte nebo spíše létáte?
Já létám ve dvou kategoriích, a to v ultralehkých i jednomotorových letadlech. Naše reprezentace čítá asi 25 lidí v ultra a na velkém asi 15 lidí. Létáme jak naše soutěže, tak i mistrovství Evropy či světa.
U akrobatického létání si dokážu představit, že soutěž je o počtu různých akrobatických kreací, ale u sportovního létaní netuším, v čem se soutěží.
Naše létaní spočívá v přesnosti. Je to o tom, že dostanete mapu, která je někdy zkonstruovaná, někdy si ji musíte vytvořit sami. Na palubě máme zapisovač, což je něco jako GPS, který nám však neukazuje cestu, nýbrž ji jen kontroluje. Podle mapy musíme letět podle určené trasy přesnou rychlostí na místo určení s odchylkou +/- 2 vteřiny. Tachometr vám navíc neukazuje rychlost jako u auta vůči silnici, nýbrž v letadle ukazuje vůči vzduchu, takže musíte vypočítávat přesnou rychlost, počítat odchylky protivětru. V letadle se navíc nedá zabrzdit jako v autě, když jedete moc rychle, stejně tak nemůžete donekonečna přidávat rychlost. V průběhu letu dostáváte různé fotografie – například stromů či budov, které musíte najít a přesně dle polohy zakreslit do mapy. Poslední se hodnotí přistání do vytyčeného prostoru s přesností na metr, u ultra to je na 5 metrů.
Vám se podařilo získat dokonce i titul mistra světa. Jak na ten zisk vzpomínáte?
Bylo to v roce 2016 v Portugalsku. Určitě je příjemnější odletět ze soutěže s medailí a doufám, že se mi ještě nějaká další podaří.
Většina lidí zná z pilotů Petra Jirmuse, případně momentálně úspěšného Martina Šonku, oba z akrobatického létání. Nicméně za Martinem je vidět velký tým sponzorů, to ve Vašem sportovním létání asi není.
Přesně tak, sponzoři nejsou tak jako u akrobatického. Naše létání není tak často v televizi jako akrobatické, které je divácky atraktivní. Když se nám povede sehnat sponzora na reprezentační oblečení, tak jsme rádi. Dokázali jsme si vybojovat drobné dotace na mistrovství světa a Evropy, další peníze už dáme ze svého, ale vždy se nám to nějak podaří dát dohromady.
Jaké soutěže Vás v nejbližší době čekají?
Koncem dubna bychom měli mít zahajovací soutěž o pohár Petra Tučka, což je navigační soutěž, která má deset kol. Letos by se mělo v Hosíně u Českých Budějovic konat mistrovství světa, naposledy zde bylo v roce 2011, tak snad se to letos povede.
Jaké úspěchy se Vám podařily s Vaším týmem mladých pilotů?
Aktuálně máme mistra světa ve velkém létání, tři mistry světy v ultralehkém, kde je více kategorií. Musím říci, že se nám ta práce s mladými opravdu vyplácí. Je důležité umět jim předat své zkušenosti. Český tým má nejmladší posádku na světě a všichni se diví, jak je možné, že máme tak mladé a dobré piloty.
