Alena Štrobová po vítězných volbách začala toto období jako starostka, ale ve funkci vydržela jen rok a čtvrt, kdy po rozpadu koalice odešla do opozice. Jak na tuto etapu vzpomíná a co ji v Počernicích nejvíce trápí?
Kdy jste se začala zajímat o komunální politiku?
O dění kolem sebe se zajímám neustále. Předchůdcem zájmu o komunální politiku byla v mém případě nepochybně profese novinářky a scenáristky. Ve své práci jsem se často věnovala sociálním tématům. Příběhům lidí v nesnázích. Lidí, kteří mají těžké zdravotní nebo sociální problémy. Často jde o smutné příběhy těch, na které se zapomíná. Sami mnohdy třeba ani nevědí, s kým svůj problém mají řešit. Na koho se obrátit, kde hledat pomoc. Trápí se a netuší, na jakou pomoc úřadů mají ve složité životní situaci vlastně nárok. Začala jsem tak s různými úřady komunikovat. Hledala jsem východiska pro lidi z mých článků. Občas mě zarazila nepružnost a neochota úředníků něco pro druhé udělat. A už vůbec ne udělat něco navíc. Napadlo mě, že jediná možnost, jak se pokusit věci změnit, je zapojit se sama do dění. Poprvé jsem tak v komunálních volbách kandidovala v roce 2010. Nedávno jsem se jako zastupitelka setkala s maminkou postiženého dítěte. Zdálky se na mě usmívala: „Já vás přece znám, před časem jste o nás psala článek!“
V minulých volbách jste byla zvolena jako starostka, avšak po roce a čtvrt jste díky rozpadu koalice odešla do opozice. Jak na tento moment vzpomínáte s odstupem dvou let?
Jako na životní zkušenost. Nepříjemnou, ale důležitou. Pochopíte totiž najednou, jak to i v těch nejnižších patrech politiky může chodit. Jdete na radnici s naivní představou, že dohody platí a společný zájem nás všech je dělat to nejlepší pro Horní Počernice. Pro lidi, kteří tady žijí. Samozřejmě počítáte s tím, že se objeví neshody a občas bude třeba akceptovat i jiný názor, než je váš vlastní. S čím ale vůbec nepočítáte, to jsou intriky a podrazy. Bránit se proti nim nedá. Na vlastní kůži jsme to nakonec poznali nejen my, ale i zastupitelé ze stávající koalice. V době našeho odvolání se vymlouvali na to, že přinášejí konstruktivní řešení patové situace. Konstruktivní řešení dopadlo následovně: současná rada je neusnášeníschopná a veškeré její rozhodovací pravomoci přebírá zastupitelstvo. Na radnici není ani jediný místostarosta. Větší pat si neumím představit. Jsem si jistá tím, že Petr Měšťan a jeho kolegové by se se současnou zkušeností v únoru 2020 nikdy do podobného podniku nepouštěli. A já už teď velice dobře vím, že vůbec nejdůležitější je v komunální politice mít odhad. Musíte odhadnout lidi. Snažit se rozlišit, kdo je kdo.
Dá se nějak zabránit podobným patovým situacím?
Určitě tím, že budete hledat shodu v rámci větších celků. Koalice stojící na pouhých 13 hlasech je nesmírně křehká. Pokud celé volební období tahají za nitky ti, kdo získali dva mandáty, je to chyba. V těchto dnech navíc čelíme úplně jiné situaci. Válka na Ukrajině, příliv lidí, kteří v zoufalství prchají před jejími následky. V největší míře se jedná o maminky s dětmi. Jsou nešťastné, sužované strachem o své blízké doma. V těchto okamžicích je proto třeba držet i jako zastupitelé pospolu a společně i v rámci městské části hledat a nacházet řešení, jak jim pomoci.
Co se Vám během toho ročního období v čele radnice podařilo? Na co jste byla pyšná?
Snažila jsem se radnici co nejvíce lidem otevřít. Oblíbené byly třeba středy se starostkou, kdy lidé jednu středu v měsíci mohli přijít a probrat, co mají na srdci. Často šlo o upozornění na rozbitou silnici nebo chodník, problémy se stavbou domu, kácením stromů, sousedské neshody. Objevil se ale třeba i případ domácího násilí. Zaskočená mladá žena si netroufala obrátit na nějaké instituce. Odhodlala se přijít se svými problémy ve středu za starostkou. Zřejmě proto, že mě neznala. Měla pocit, že cizí člověk pro ni neznamená ohrožení. Byla jsem šťastná, že se nám s pomocí úžasných kolegyň ze Sociálního odboru její problém podařilo vyřešit. Stejně tak lidé chatovali se starostkou. Psali své dotazy a nápady a já se s pomocí tehdejších kolegů radních snažila na všechny odpovídat. Otevřeli jsme ale třeba i radniční zahradu. Uspořádali jsme v ní několik hezkých akcí a v letních měsících jsme nakoupili plátěná lehátka a požádala jsem kolegy v recepci, aby zahradu ráno otevírali. Tak, aby si tam lidé mohli posedět a využít jejích prostor. Podařilo se i zakrytí pískovišť před sluncem a příprava mlhovišť. V době našeho působení na radnici se dokončila rekonstrukce Chvalské stodoly a připravovaly se podklady pro zahájení stavby tzv. Kuprova domu s byty určenými především mladým počernickým rodinám, které je aktuálně velmi potřebují.
Jaké oblasti Vás v Horních Počernicích nejvíce trápí?
Náš domov svírají dálnice ze tří stran a třetinu území tvoří průmyslový park. Lidé tady ale potřebují i životní prostor, zeleň. Nelze tu proto zastavět každý metr. Je třeba myslet i na občanskou vybavenost, místa pro oddych. Na byty z developerských projektů běžné mladé rodiny navíc často nedosáhnou. Je proto třeba věnovat se i bydlení, které pro ně bude dostupné. Městská část má několik pozemků, které lze pro výstavbu startovacích a dostupných bytů využít. Jen namátkou je to třeba v oblasti Beranky, Harcovské nebo U Žlíbku. Trápí mě stále ale i dostavba Pražského okruhu, která do Prahy přivede kamiony. S Hopáky jsme se hodně věnovali tomu, aby se zvážila alternativa k plánované trase okruhu. Zlobí mě, že v rámci trasy má padnout třeba i překrásné Drahanské údolí na severu Prahy. Není to sice v Horních Počernicích, ale zlobí mě to stejně. Nelze přece jen tak zničit nádherné přírodní lokality, které výrazně ovlivňují životní prostředí nás všech. Smutnou realitou ale je, že rodina Tomanů si na výkupu pozemků v rámci dostavby okruhu pořádně namastila kapsy. Na rozdíl ode mě jsou proto určitě spokojení.
Jak byste ráda viděla Počernice v horizontu 10, 20 let?
Jako příjemnou rezidenční čtvrť s komfortním zázemím pro různé věkové skupiny obyvatel. Jako ekologické a udržitelné místo. Znamená to třeba fotovoltaické panely na veřejných budovách, rozšíření sběrného dvora a oblíbeného re-use centra, kde věci, které měly být původně vyhozené, nacházejí nové využití. Inspirovat se dobrými příklady odjinud. Například na Černém Mostě je klub Plechárna. Je skvělá a věřím, že podobné zařízení by našlo uplatnění i u nás.
Vaším blízkým tématem je sociální oblast, které se dlouhodobě věnujete. Sociální odbor u nás funguje skvěle, ale je něco, co by bylo potřeba zlepšit či změnit?
Máte pravdu, náš Sociální odbor skutečně výborně funguje. Zdejší kolegyně samy přicházejí s podněty na zlepšení života lidí. Skvěle se v Horních Počernicích podporují senioři, lidé se zdravotním postižením, ale třeba i pěstounská péče. A věřte mi, že pěstounští rodiče jsou obdivuhodní. Snaží se dětem ve své péči dát lásku a srdce. Přes pomoc pěstounům jsem sama poznala, jak jsou lidé v Horních Počernicích otevření a laskaví. V krátké době se na mě obrátily dvě pěstounské maminky s prosbou o pomoc. Jedna přijímala do péče nedonošenou holčičku Lidunku a rychle potřebovala monitor dechu a oblečení nejmenších velikostí. Druhá se zase připravovala na příchod miminka, jenže rychlým rozhodnutím soudu k ní během jediného dne zamířil dvouletý chlapeček. Stačila výzva na sociální sítě a během dvou dnů byla sociálka zaplněná potřebnými věcmi od dárců. Lidunka i Matyášek byli díky pomoci rodičů z Počernic a okolí plně vybavení.
Jak Vás zasáhla situace na Ukrajině? Spolu s Petrem Růžičkou jste zorganizovali materiální sbírku na pomoc, která byla odvezena na Ukrajinu. Jaké kroky pomoci podnikáte dál?
Válka hluboce zasáhla nás všechny. Nikdy by mě nenapadlo, že se s ní setkáme tak blízko. V osudech prchajících maminek a dětí budeme muset vnímat její šílenost a krutost. S Petrem jsme oslovili na sociálních sítích lidi z počernických facebookových skupin s prosbou o pomoc pro sbírku našich ukrajinských kamarádů Oly a Andrije. Bylo to krátce po úspěšné sbírce počernických skautů. Mysleli jsme si, že lidé už budou vyčerpaní, ale na prosbu okamžitě reagovali. Během dvou dnů se podařilo naplnit Andrejovu dodávku, která mířila na hranice. Tam se věci překládají do kamionů a jedou dál do země. Lidé mají otevřená srdce i v případě maminek a dětí ubytovaných v hostelu Briliant na Náchodské. Po naší prosbě na sociálních sítích nám okamžitě volali, nabízeli pomoc. Během pár dní se Briliant podařilo naplnit potravinami i hygienickými potřebami. Mezi nimi jste našli i věci pro radost. Hračky nebo výtvarné potřeby. Lidé jsou úžasní a skvělé lidi jsme našli i v hostelu. Tým Jany Ouředníčkové celé roky ubytovává v hostelu úplně jinou klientelu, než je 23 dětí a nejmladší z nich osmiměsíční miminko. Přesto pro děti a jejich maminky vytvářejí neuvěřitelně láskyplné zázemí. Ozvali se nám i studenti Pedagogické fakulty, že pro děti připraví program. Se stejným nápadem přišel i Jirka Stibor a jeho kolegové, Neposeda, DDM i Mumraj a počernické školy. Poznáváme válku, která je vlastně nedaleko. Poznáváme ale i lidské dobro. Přála bych si, aby v našem světě mělo do budoucna převahu.
Sama se věnujete Divizně, kde pomáháte lidem se zdravotním nebo sociálním znevýhodněním. Proč jste se rozhodla Diviznu založit?
Divizna je nápad mé kolegyně Bety Cibochové. Celý svůj profesní život práci s dětmi se zdravotním postižením věnuje. Spousta z nás ji zná jako emeritní a oblíbenou ředitelku Speciální školy v Bártlově ulici. Vnímala, že lidé s těžkým zdravotním postižením po 15. roce věku zůstávají buď v ústavech nebo v celodenní péči rodiny. Jiná možnost pro ně není. A pečující rodiny jsou velmi vyčerpané. Uvědomte si, že pečují o fyzicky dospělé lidi, kteří jsou ale mentálně na úrovni nejmenších dětí. Bety mě oslovila s tím, že bychom mohly přijít s nějakým nápadem, jak rodinám ulevit. Vznikl tak klub pro setkávání dětí zdravých a dětí se zdravotním postižením Divizna. Před lety se k nám přidala farářka Eva Cudlínová a stali jsme se součástí Husitské diakonie. Divizna stojí pouze na práci dobrovolníků. Nejprve jsme sehnali pár dobrovolníků a navázali s nimi na práci asistenčních center, která ministerstvo mezitím také zrušilo. Oslovily jsme jako dobrovolníky nejen dospělé, ale i děti ze základních škol. Tak, aby si dokázaly zvyknout na to, že mezi námi lidé se zdravotním postižením žijí. A naše světy jsou přitom úplně stejné. Výborná byla v tomto ohledu ZŠ Stoliňská. A pak jsme nabídli naši pomoc pečujícím maminkám. Vzpomínám si, jak nám jedna z nich vyprávěla, že svého dospělého syna odvedla do Divizny a po pár letech měla najednou čas jen sama pro sebe. Šla do parku, seděla tam a dívala se na stromy. Dívala se a odpočívala. Bylo jí dobře.
Veškerá činnost Divizny je založena na dobrovolnictví, je v dnešní době těžké sehnat dobrovolníky?
Představte si, že naši dobrovolníci Terezka Česká a Páťa Malý začínali v Divizně na základní škole už jako sedmáci. A jsou s námi dodnes. Vystudovali, Terezka působí jako učitelka na střední škole a Páťa je asistentem ve školce pro děti s těžkým zdravotním postižením. Oba stále dobrovolničí v Divizně a pro děti připravují krásné sobotní programy. Katka Mrázová pořádá oblíbené Katčiny charitativní blešáky v Divizně, do úzkého týmu našich dobrovolníků patří i Bára Škrleová, Jana Lišková, Péťa Jarešová, na akcích pravidelně pomáhá Daria Češpivová a různou formu pomoci nám dává i spousta dalších lidí. Není těžké najít dobrovolníky. Stačí jen narazit na lidi, kteří mají podobné vidění světa.
Lenka Bartáková, redaktorka
