Období Velikonoc je nejdůležitějším svátkem v roce pro všechny věřící. Ukřižování a následné vzkříšení Krista přináší mnoho možností k zamyšlení se nad sebou i okolním světem. Důležité však je, že jsou symbolem naděje a nového začátku, který může začít každý z nás.
V naší městské části působí hned šest církví a nás zajímalo, co pro ně znamenají Velikonoce. Na otázky odpovídala Eva Cudlín (farářka Církve husitské), Alžběta Hanychová (farářka Českobratrské církve evangelické), Vojtěch Eliáš (Římskokatolická farnost), Petr Procházka (farář Evangelické církve metodistické), Pavel Trefný (kazatel Církve bratrské), Michal Žemlička (kazatel Církve bratrské Ve Žlíbku) a Marek Bačo (kazatel a pastor mládeže v Life Church).
Co pro vás znamenají Velikonoce?
Alžběta Hanychová: Intenzivní svátky nabité kontrasty mezi barvami lidových zvyků a Ježíšovým dramatem. Čas, kdy na mě naléhavě křičí různé průšvihy našeho světa i vztahů a zároveň čas silného uvědomění, že Pánu Bohu nejsme ukradení.
Eva Cudlín: Obrat, propojení skrze kříž člověka s Bohem, vítězství nad zlem a smrtí. Ježíš na kříži a Ježíš vycházející z hrobu.
Michal Žemlička: Vzájemný kontrast i propojení bolesti Velkého pátku, ticha Bílé soboty a jásotu Vzkříšení.
Vojtěch Eliáš: Jednoznačně vrchol celého liturgického roku. Mně by se i líbilo, kdyby kalendář začínal nedělí Vzkříšení, ale to samozřejmě nejde z jiných praktických důvodů.
Petr Procházka: Velikonoce jsou pro mě víc než tři dny nebo svatý týden. Celá příprava na Velikonoce začíná Popeleční středou. Postní, předvelikonoční období je krásným časem, kdy se můžu zastavit, zbrzdit, ztišit a naslouchat svému srdci a tichému Božímu hlasu, který promlouvá do mého života.
Marek Bačo: Největší a neustále živý projev hluboké, rostoucí a bezpodmínečné lásky. Velikonoce jsou epickým završením i novým počátkem nejúžasnějšího příběhu lidstva, který ovšem stále trvá a mění nespočet lidských srdcí.
Jaké by mělo být jejich hlavní poselství?
Pavel Trefný: Hlavním poselstvím mi přijde to, že Bůh nabízí život tam, kde je smrt, že Ježíš nad smrtí zvítězil.
Michal Žemlička: Pro mě je to poselství, že Bůh sám se nevyhnul utrpení a smrti, ale prožil ji v Ježíši s námi a za nás. Vnímám díky tomu naději, že poslední slovo v životě člověka i tohoto světa nemusí mít smrt a všelijaká ukrutnost, ale život.
Vojtěch Eliáš: Velikonoce s Kristovým vzkříšením jasně hlásají, že Zlo nebude mít poslední slovo, že nakonec bude přemoženo Dobrem. Ne ve smyslu „happy end”, ale jakéhosi tíhnutí k vrcholu, který dává všemu smysl – i tomu utrpení!
Petr Procházka: Ježíš Kristus za tebe zemřel a pro tebe vstal! Uvěř tomu a budeš žít!
Marek Bačo: Ačkoli to v Kristově příběhu vypadá, že jsme buď jen za padouchy či ve vedlejší roli, jde Bohu o každého z nás. Kristův příběh nekončí pouze zázračným vzkříšením. Je to počátek našeho společného příběhu, kdy každý člověk může nalézt otevřenou Boží náruč. Je to poselství usměvavého a laskavého Stvořitele, jež nabízí každému autentický vztah, budoucnost plnou smyslu, radosti, lásky i naděje.
Hodně lidí je má spojených jen s pomlázkou, malováním vajíček a alkoholem, avšak nad náboženským symbolem se příliš nezamýšlí. Jak přiblížit Velikonoce a jejich význam nevěřícím lidem?
Alžběta Hanychová: Pro mě jsou nosné příběhy. Ten příběh původní, židovský, o cestě z otročiny do svobody – cestě velmi náročné, ale zároveň plné zázraků (a tím nemyslím jen „kulisy” starověkého vyprávění). A ten druhý, navazující, Ježíšův. Tam mě vždy oslovovaly vedlejší postavy – Petr, Máří, Jan, vojáci. Těžko shrnout skvělý příběh do jednoho odstavce, to se musí vyprávět! Třeba i v nových kulisách, jako to udělal například film Ježíš z Montrealu. Další možnou cestou je meditativní propojení člověka a velikonočních motivů (třeba zklamaných očekávání, překvapení, strachu, naděje, oběti, něhy). To občas potřebujeme skoro všichni. A pak je tu spousta nádherné hudby.
Pavel Trefný: Souhlasím s tím, že je důležité přibližovat ten velikonoční příběh – příběh vítězství života nad smrtí, a to jde různě. Po Praze to například hráli jako dramatizaci i herci na ulicích.
Michal Žemlička: Možná poukázat na to, že ten Ježíšův příběh tu může být i pro ně. Že na něj nemají monopol jen církve, ale že každý si ho může projít, přečíst, někde shlédnout (příležitostí je asi mnoho), a zapřemýšlet, jestli v tom příběhu není někde i jeho místo.
Vojtěch Eliáš: Všichni křesťané prožívají a vědí, že bez ukřižování Velkého pátku by nebylo radosti Vzkříšení. Možná si lidé žijící v určitém blahobytu neuvědomují, kolik zla a utrpení je všude kolem nich. Někdy prokouknou tíhou vlastního osudu, ale lepší je, když jim otevře soucit oči. Pak také objeví reálnou naději, kterou Velikonoce obsahují.
Petr Procházka: Ve středověku, kdy nebylo možné si zakoupit Nový zákon, zavedli mniši Pašijové hry. Jednalo se o divadelní představení, hrané většinou před kostelem, kde se odehrál příběh ukřižování a vzkříšení Ježíše Krista. Tato představení byla velmi oblíbená a měla obyčejným lidem přiblížit velikonoční zvěst. Něco podobného jsme byli svědky i v minulých letech v Praze, kdy se v centru na Jungmanově náměstí odehrál velikonoční příběh. Toto „představení“ vzbudilo velký ohlas. Možná, že i to je cesta, jak dnes připomenout základní téma Velikonoc.
Marek Bačo: Vzpomněl jsem si, jak jsme s našimi mládežníky nahráli na sociální sítě scénku na téma, jak by dnes vypadalo mediální pokrytí prázdného hrobu. 🙂 Ale nejde jen o formu. Jsem přesvědčen, že každý z nás by si přál nalézt to správné a dobré místo v životě, či nejlépe jeho smysl. Řada z nás si klade otázku, jaký smysl lze nalézt v tom, co se děje dnes na východě Ukrajiny nebo v tom, proč je některé zlo nepotrestáno. Je možné se postavit i takovému zlu? Co získám tím, že bych něco obětoval? První Velikonoce slavil židovský národ v otroctví a pak 40 let na poušti. A když našli konečně svou vytouženou zem, čekaly je další výzvy. Naše mladá demokracie je na tom podobně – trpěla pod komunismem obdobně dlouhé dekády a zdá se, že ani 33 let po sametové revoluci láska a pravda nevítězí vždy. Těch příkladů a propojení s dnešním světem můžeme najít nespočet.
Jaký je rozdíl ve vnímání Velikonoc napříč církvemi? Má vaše nějaká specifika?
Alžběta Hanychová: Těch rozdílů je celá řada, styčných bodů ale taky. Hlavně ten zásadní – že příběh Ježíšova utrpení, jeho smrti kvůli lidské špíně, ochota odpustit i těm, kdo ho zradili, a otevírat nám tak nový život, se týká lidí tenkrát i dnes. V církvích se snažíme ten příběh znovu prožít a užíváme pro to rituály a setkání tradičního i moderního „střihu“. V našem sboru se kromě slavnostních bohoslužeb na Velký pátek a Boží hod velikonoční sejdeme na Zelený čtvrtek večer, kdy ten pašijový příběh čteme střídavě s meditací a písničkami. Toho se účastní docela rády i starší děti.
Vojtěch Eliáš: Rozdíly nejsou jen mezi církvemi, ale také mezi jednotlivými farnostmi či sbory a navíc se mění v čase, i když to podstatné zůstává zachováno neměnné. Zvláštností v katolické farnosti je možnost, aby se na Zelený čtvrtek – kdy se připomíná Poslední večeře Páně – také konal symbolický obřad mytí nohou. Tedy obvykle jen jedné nohy, přesněji chodidla, ale skutečně obmytí vlažnou vodou a utření ručníkem lidem vybraným ze společenství. Oni nezastupují apoštoly a farář není jako Pán Ježíš, ale je to připomínka pro faráře, že zde není jako ten, komu se má sloužit, ale jako ten, kdo slouží místní obci. Loni jsme vybrali několik z těch, kdo k nám přišli z Ukrajiny – tehdy ještě přespávali ve školní tělocvičně. Myslím, že to všichni – včetně mě – vnímali velmi silně.
Petr Procházka: Já si naopak myslím, že mezi církvemi není žádný zásadní rozdíl v otázce vnímání významu a zvěsti Velikonoc. Snad některá denominace dá větší důraz na ukřižování a jiná na vzkříšení. Ale Velikonoce jsou pro všechny křesťany základem jejich víry v Krista.
Marek Bačo: Každý sbor na světě má svá specifika či „své tradice“ a to je dobře, protože každý z nich tvoří unikátní lidé se svými specifiky i talenty. Z venku se může zdát, že každý máme divné či komplikované liturgie, ale to hlavní mají všechny křesťanské denominace stejné, protože jde především o ono poselství. Jen si to připomínáme každý trochu jinak. Je to jako s hudbou. Každého člověka oblaží trochu jiný styl. Někoho rozpláčou Verdiho smyčce, někoho rozpálí rock nebo hard-corová kytara a někdo jiný s klidem usíná u folku. I českou hymnu lze zahrát mnoha různými styly, ale stále se v ní zpívá o domově.
Jaké tradice dodržujete a který zvyk máte nejraději?
Pavel Trefný: Snažíme se, aby velikonoční neděle byla radostnou slavností. Moc se mi také líbilo, když se neděle Vzkříšení oslavovala společným tancem na náměstích měst.
Eva Cudlín: Velký pátek, který je ponoření se do hlubin Kristovy oběti. Vždy si najdu nějakou křížovou cestu a putuji po ní. Bílou sobotu, den ticha a čekání na Vzkříšení.
Alžběta Hanychová: Od té doby, co jsem přišla do Prahy, mám moc ráda velikonoční vigilie u katolíků. Tak se snažím tam o sobotní noci zajít nebo si alespoň pustit přenos. Každý rok si doma nebo s kamarády pouštím rockový muzikál Jesus Christ Superstar. Z těch „civilních” zvyků mám ráda barvení vajíček a sousedské navštěvování s pomlázkou – měla jsem to nesamozřejmé štěstí, že máma vždy pohlídala slušnost koledníků a brácha se se mnou dělil o hojnou koledu (osobně dodnes navštěvuje všechny „babičky a tety” ze sboru), a tak tento rozporuplný zvyk beru za komunitní folklor plný humoru. Minulý rok se u nás dokonce stavila parta ze sousední církve!
Vojtěch Eliáš: Snažím se zachovat půst na Velký pátek – piji jen vodu – až do poledne na Bílou sobotu, kdy se u nás doma jedí tradičně pečené jidáše s medem a pije se bílá káva. Sám rád zachovávám tzv. temné hodinky: to je modlitba žalmů a částí z biblické knihy proroka Jeremiáše – tzv. Výčitky neboli Lamentace. Po každé části se zhasne jedna svíčka na speciálním svícnu (celkem je jich 14) až zůstane svítit jediná na vrcholu – ta symbolizuje Krista a odnese se pryč (jako do hrobu).
Petr Procházka: U nás doma bylo zvykem, že se na Velký pátek ani na Bílou sobotu nedělalo na zahradě, nepracovalo s hlínou. Je to jen zvyk, ale držím ho stále.
Program na Velikonoce
Českobratrská církev evangelická
Třebešovská 46, www.horni-pocernice.evangnet.cz,
každá neděle 9.30 hod. bohoslužby
- 4. Zelený čtvrtek – 18.00 hod. nešpory se čtením Pašijí (velikonoční příběh s písničkami)
- 4. Velký pátek – 9.30 hod. bohoslužby se sv. Večeří Páně
- 4. Velikonoční neděle – 9.30 hod. bohoslužby se sv. Večeří Páně a pozorností pro děti
Kostel v kavárně: farnost Evangelické církve metodistické
Křovinovo náměstí 11/16, www.ecmhopo.cz,
každá neděle 9.30 hod. bohoslužby
- 4. Zelený čtvrtek – 18.00 hod. poslední večeře našeho Pána
- 4. Velký pátek – 9.30 hod. bohoslužby
9.4. Velikonoční neděle – 9.30 hod. bohoslužby se sv. Večeří Páně
Církev husitská
každá neděle bohoslužba s Večeří Páně v 9.00 hod.
- 4. Velikonoční neděle – 9.00 hod. bohoslužba s Večeří Páně
Církev bratrská
Ve Žlíbku 168/8
- 4. Velkopáteční bohoslužba v 18.00 hod.
- 4. Velikonoční neděle v 9.30 hod.
Církev Life Church
Hrdoňovická 18, veškeré bohoslužby v anglickém a českém jazyce
- 4. Velkopáteční večer chval a modliteb v 17.00 hod. – vítány jsou i děti, aby společně s námi chválily a modlily se
- 4. Bohoslužba na velikonoční neděli v 11.00 hod. i s dětskou církví
Římskokatolické farnost – kostel sv. Ludmily na Chvalech
Květná neděle 8.30 + 19.30 hod.
Zelený čtvrtek 18.30 hod.
Velký pátek pro děti v 15.00 hod, celé obřady 18.30 hod.
Velikonoční vigilie (sobota večer) 21.00 hod.
Neděle Vzkříšení 8.30 + 19.30 hod.
Velikonoční pondělí 8.30 hod.
