Osud si se Zbyňkem Švehlou zahrál nepěknou hru. Stačila chvilka nepozornosti při závodu a on místo na stupni vítězů skončil upoután na invalidním vozíku. Na sport ale nezanevřel, již osm měsíců po úrazu absolvoval na vozíku půlmaraton a od té doby má na kontě mnoho sportovních úspěchů, mimo jiné se stal prvním Evropanem, který úspěšně dokončil nejtěžší závod světa – Havajského Ironmana, stal se dvojnásobným mistrem světa a před pár dny jako první vozíčkář zdolal havajskou sopku Mauna Keu.
Před pár dny jste jako první vozíčkář dokázal zdolat sopku Mauna Keu. Můžete nám popsat, jak cesta probíhala?
V půl páté ráno jsem vyrazil z města Hila od hladiny Pacifiku směrem vzhůru k velkému dobrodružství, během kterého jsem na trase více jak 60 km musel překonat na svém handbiku 4205 výškových metrů. Kolem osmé hodiny večer jsem dojel až na samý vrchol Havaje – na vyhaslou sopku Mauna Kea, na pupek světa -posvátnou horu Havajců. Bohyně sněhu a ledu Poliahu mě objala mrazivou náručí a já jsem mohl celý rozechvělý konečně vydechnout – sláva, podařilo se!
Na vaší cestě vás doprovodil i podpůrný tým, včetně vaší manželky. Jak velká pomoc po psychické stránce to pro vás byla?
Nakonec se ukázala jako zcela zásadní. Nejen proto, že na štěrkovém úseku stoupání jsem občas potřeboval přidržet a postrčit neboť přední kolo už ztrácelo v lávové šotolině potřebný záběr, ale především proto, že to byl právě skvěle fungující doprovodný tým, který vytvořil nezbytné zázemí a tu správnou atmosféru, ve které se zkrátka dobře pracuje a skvěle dýchá, a to i v nadmořských výškách, kde kyslíkový deficit ovlivňuje nemalou měrou fyzický výkon. Za to jim díky!
Který úsek byl pro vás nejhorší a přišla během cesty doba, kdy jste si řekl, že to nezvládnete?
Nejobtížnější byl úsek mezi 2500 – 2800 m n. m. Sice jsem měl stále ještě pod koly asfaltový koberec, ale po více jak pěti hodinách cesty jsem ve strmých stoupáních marně hledal lehčí převody. No a poté přišla obávaná část na lávovém štěrku – přibližně 8 km prašné cesty – několik ostrých zákrut, na kterých se nastoupalo takřka 800 výškových metrů. Nesnadné – přesně takové jaké to mělo být. Od určitého bodu jsem se zcela odprostil od úvah, zda dojedu až na vrchol nebo nikoli a myslím, že právě toto vystoupení z usilování o to jedno jediné mi hodně pomohlo. Zkrátka jsem jel – metr po metru a užíval si to všechno kolem. Zapadající slunce, měsíční krajinu, mraky pode mnou a hvězdy nad hlavou a cítil při tom, že hora sama a havajští bohové jsou mi dnes nakloněni – opravdu krásné a nezapomenutelné momenty.
Havajský ostrov znáte již dobře z nejnáročnějšího triatlonového závodu Ironman, který jste již několikrát úspěšně absolvoval, prozraďte nám, jakých úspěchů jste tam dosáhl?
V roce 2003 jsem dokončil závod na druhém místě ve své kategorii a stal se prvním Evropanem na vozíku, který dokončil Havajského Ironmana. Závod jsem si poté ještě třikrát úspěšně zopakoval. I proto Mauna Kea.
Závod Ironman je neuvěřitelně náročný, ale vy se můžete pyšnit i dalšími cennými vítězstvími, jaká to jsou?
V poslední dekádě dávám přednost polovičním ironmanským tratím – utužuji tělo a mysl na závodech o vzdálenostech 1,9 km plavání, 90 km cyklistiky a 21 km běhu. Vyhovují mi, dokážu na nich prohánět nehandicapované soupeře a ve své kategorii jsem se na nich stal dvakrát mistrem světa.
Který z těch závodů byl pro vás nejtěžší?
Asi jako první mě napadne Havaj 2009 – tu jsem zkrátka nezvládl – přecenil síly a pln špatných emocí jsem musel během cyklistické části vzdát. To mě doteď trochu mrzí. Pak bylo spousty těžších závodů a během nich mnoho slabších chvilek, které jsem překonal a na ty rád vzpomínám.
Na vozíček jste se dostal po zranění při pádu z kola, kdy jste jel závod v Karlových Varech. Co se tenkrát stalo?
Neodhadl jsem rychlost ve sjezdu a zbrkle zabrzdil. Přeletěl přes řidítka, probral se na stráni na zádech a když jsem chtěl vstát a sednout znovu na kolo, tak už to zkrátka nešlo.
Do té doby jste byl vášnivý triatlonista, po jaké době jste se dokázal vrátit zpět ke sportu?
Přibližně osm měsíců od úrazu jsem na sportovním vozíku absolvoval půlmaraton v Poděbradech. Byla to spíš taková ” demonstration event ” s opravdovým sportováním to mělo pramálo společného. Na té předlouhé trati jsem zkrátka měl hodně času si uvědomit, že sport handicapovaných není radno podceňovat. Ten skutečný a plnohodnotný návrat k systematickému sportování přišel tedy o něco později. Sport se pro mě zkrátka stal cestou a způsobem, jak mezi sebou propojit a přemostit světy před a po úraze.
Vzpomenete si na to, kdy jste poprvé sedl do handbiku? Jaké jste měl pocity?
Úžasné! Byl to pro mě návrat ke kolu se vším všudy. Pocítil jsem vděk osudu za to, že jsem se tehdy v té zatáčce nerozbil víc a mohu tak opět jezdit na kole – sice trochu jinak než jsem býval zvyklý, ale o to s větší radostí.
Jaké vás teď čekají další závody?
Představte si že žádné. Určitě ne do konce letošního roku. Na další plány je dost času. Budu se jen tak toulat Počernicemi a užívat si podzim a advent.
Lenka Bartáková, redaktorka
